Viděla jsem modrou plazmu a tleskající počítač.
Místo podél řeky se teď procházím podél tramvajové trati v úseku Vozovna Pisárky - Mendlovo náměstí. Trochu se se mnou houpe svět, neboť šmajdám na pravou nohu a jen velmi těsně jsem unikla masivní, život ohrožující otravě. Nejspíš jsem dostatečně neposlouchala vyděšeného králíčka.
Držel jsi mě za větvičky, ale naštěstí se ulomily. Tentokrát mohu za ztrátu zájmu děkovat nebesům.
Nejspíš teď chodíš někde po Špilberku a voláš na děvčátko z hor.
Nebo se upíjíš do bezvědomí u stěny vytapetované stránkami naučného slovníku.
Nebo někde hledáš další a další sedmikrásky a pomněnky.
Moc ráda bych to věděla, moc ráda bych rozlouskla tu hádanku.
Jsem však vděčná za skutečnost, že žádné další otázky nejsou dovoleny. Nemám v těle jediné buňky, kterou bych si ještě mohla dovolit postrádat.
Obvykle sednu ke klapkostroji a bez rozmýšlení vrhnu k příspěvku arbitrární komentář.
OdpovědětVymazatNe tak zde, musel jsem si zajít pro nudle a dát vařit vodu, než se mi vůbec podařilo naladit na tvou notu! Snad za to může hopskavý charakter tvého potýkání se s chůzí, snad cesta sama, totiž, abys rozuměla, proslavné cesty pěšky zbožňuji a výmoly a všelijaké překážky, kde si můžeš polámat haxny, přidávají jen k ní další rozměr půvabu.
Vědělas, že trasa kolem Pisárek byla zelektrizovaná už v roce 1900?
Kdežto kluci chytají za větvičky, někdy objímají obvod pařezů, už od australopithéků.