Pulmonaria obscura, plicník tmavý

Večer je tmavý, větrný a nehostinný. Bloumám halou, v níž jsem před několika měsíci svačila olivového šneka, a mám hlad. Téměř lituji, že nekouřím. To bych si totiž sedla před nádražní budovu a roztrpčeně si zapalovala jednu cigaretu za druhou.

(Když zarachotily klíče v zámku, všechny dlaždice z mozaiky popadaly na zem. Kdybych je směla pozorovat ještě o pár okamžiků déle, jistě bych je přistihla, jak se vyděšeně pokoušejí zalézt pod nábytek. Měla jsem však jen několik málo minut na to, abych si posbírala svoje věci a dobrovolně odešla, pokud jsem tedy nechtěla být vystrčena na parapet vedle ptačího krmítka a ponechána svému osudu.

Na autobusovém nádraží to vypadalo, jako by snad před něčím utíkali všichni. Ti pohotovější z davu objali přecpané autobusy svými chapadly a přisáli se na střechu, mně však nedovolili ani to, abych se stočila do klubíčka v zavazadlovém prostoru.
Přišla jsem o většinu únikových cest. Nezbylo mi proto než proplazit se městem a trpělivě čekat.)

Sednu si na studené schody nádražní budovy a alespoň se roztrpčeně tvářím. Nepomáhá to. Vydám se proto podél plotu z vlnitého plechu za medvědem, kterého kdosi pověsil u silnice hlavou dolů. Vzduch, který město vydechuje, však rychle houstne; brzy už nejde udělat další krok.

Na nástupišti stojí vousatý chlapík ze sauny a mrazí svoje tělo i duši; snad chce zase na pár okamžiků vidět.
Přemýšlím, zda ho mám požádat o autogram, nebo se ho raději zeptat, jestli je přípustné, aby člověku v tiché odpočívárně hlasitě kručelo v břiše.

"Vážení cestující, náš vlak mimořádně končí svou jízdu v této stanici. Prosíme, vystupte."

Chaerophyllum temulum, krabilice mámivá

V trolejbuse jsem potkala džínovou paní. Měla na sobě džíny, džínovou bundu, čepici i batoh, všechno pečlivě sladěné do tmavě modrého odstínu. Když jsem se chtěla přesvědčit, zda nosí i boty potažené džínovinou, čekalo mě zklamání - na nohou měla obyčejné šedivé tenisky.
Dnešní svět nejspíš nepřeje dokonalosti.

Během několika málo dní rozbořily bagry nápis "Je to jen sen, Alenko." a na kopci pod oknem mi vykvetl tenisák.

Své věci skládám do krabic bez odmlouvání.
Teď už vím, že všechno se mění - a že jakýkoliv odpor je zbytečný.

Primula veris, prvosenka jarní

Žofka je úhoř a skládá se ze svislých písmenek.
Prvosenka jarní není jedovatá, jenom chutná poněkud hořce.
Sestra průhlední od okrajů a je tou jedinou, která ví.

"Jsi skautka?" ptá se.
"Ne," odpovím.
"A chodíš aspoň do hor?"
"Ne."
"A co tedy děláš ve volném čase?"
"Většinou prostě jenom koukám."
"Na videa?"
"Ne. Do zdi. Nebo do stropu, když chci změnu."

Cítím, že prohrávám. Prohrávám, přestože se vůbec nezačalo hrát.

Kdybych se toužila stát krotitelkou lvů a nosila třpytivé halloweenské kostýmy, chtěl by se mnou mluvit každý. Jenomže já jsem mlčenlivé šedivé nic, které se pokouší zarůst do zdi, člověk bez zájmů, bez názorů, bez fantazie, bez odvahy a beze snů; nedovedu si ani vybrat, čím bych chtěla být.
Ze všeho nejspíš se tak jednou stanu někým, kdo se sebere a beze slova se vytratí do noci, kdo bez jakéhokoli vysvětlení zmizí.

Vlastně se tolik nebojím setkávání - bojím se toho, že jednou budu tím, kdo zasadí první ránu, ránu, která se nikdy docela nezahojí.

Dictamnus albus, třemdava bílá

Stojím nad propastí lomu Hády. V tůních kdesi pode mnou plovou plovatky a krouží okružáci a slunce protkává rákosiny zlatem.
Stojím nad propastí a dívám se do hlubin. Dávno jsem se však přestala zajímat o pátá patra.
Už totiž vím, že z podhoubí jezer občas raší zbrusu nové ostrovy a že některé rostliny časem ztrácejí na fototoxicitě a získávají na fotogeničnosti.

Na louce, kde prý v létě čas od času vzplane vzduch, sním škvarkovou placku a vydám se klopýtat přes mechem obrostlé popadané kmeny stromů.
Už ne tak docela sama.

"Když nás někdo přepadne, můžeme ho praštit netýkavkou."

Scorzoneroides autumnalis, máchelka podzimní

Na drátěném plotě visí nápověda: "Jsou to tři velké škopky, nebo květináče?"
A xenon se anglicky vyslovuje "zenon", přestože má s filosofií pramálo společného.

Jedeme v tramvaji a mlčíme, jako by se ta krabice s granulemi, která leží mezi námi, proměnila v neprostupnou zeď. Dívám se z okna a najednou spatřím chlapce v modrém svetru, jediného chlapce, kterého jsem kdy milovala. Mé srdce se však nesevře, neklopýtne, neposkočí. Mé srdce neudělá vůbec nic. Mé srdce je nadobro mrtvé.

(A já si jen matně vzpomenu co se stalo když jsem ho viděla naposled jak jsem byla zoufalá jak jsem plakala jak jsem na něj křičela to tys mě zlomil to kvůli tobě jsem umřela on se na mě chvíli mlčky díval pak se soucitně usmál a odešel hrát tenis.)

A tak zase sedíme v té naší sauně a potíme svoje těla a duše.
A venku...
Je podzim.

Angelica archangelica, andělika lékařská

Ráno jsem potkala anděla. Seděl u popelnic, hlavu měl položenou na kolenou a oči přivřené; snad aby se nemusel dívat na ulomená křídla povalující se na chodníku opodál.
Když jsem se později vracela, ležel už mezi odpadky, zpola zarovnán igelitkami.
Prostě to vzdal.

Řekli mi, že jsem prý jen "collateral damage" a že se budu muset odstěhovat.

"Komiks o chaperonech si beru s sebou, to je jisté,"  řekla jsem, když ze mě opadl prvotní šok. "Ale co vydry?"
(Co vydry a rozpustný polární medvěd? Co má opečovávaná sbírka prázdných krabic od papírových kapesníků? Co uvadlé liány a vzkazy na obalech od sušenek a čokolád? Co razítko ve tvaru modré opice? A co mrtvý brouk z kávovaru, můj tichý společník?)

Copak můžu jen tak odejít a všechno to tu nechat?

Geranium sanguineum, kakost krvavý

Studený vítr rozfoukal všechny krásnorůžky, rudoušky a lžičkovce a mykologickým táborům odzvonilo. Nastal čas pupav, ochmetů a sušených orchideí.

V ledovém vichru podnikáme výpravu za kakostem krvavým a pro ten chlad nám tuhne krev v žilách. Srny však nadále běhají po pláni a jejich běh je synonymem svobody.

Nikoliv na olši, nýbrž na jeřáb břek je třeba dávat si obzvláštní pozor. Jeho jméno se vám totiž rádo zabydlí kdesi po cestě z uší do mozku a odmítá odtamtud odejít.

Juncus effusus, sítina rozkladitá

Světýlko přilétlo ve 20:36 od západo-severozápadu. Když se nám rozplynulo nad hlavami, popadl mě chlapec do náručí a rozběhl se se mnou po nerovném povrchu střechy.
Pevně jsem se ho chytila. Tentokrát jsem si už nepřála, aby mě hodil dolů.

V jehlanové ulici se setmělo a ve výlohách číhají vlci.
"Já bych si asi dal burger," povídá zničehonic chlapec. "Úplně obyčejný cheeseburger z McDonaldu."
"Můžeme se tam zastavit, máme to kousek," odpovím.
Před prosklenými dveřmi mě však odpustí odhodlání. Obejmu papír, který nemá nic společného s biotechnologiemi ani biomedicínou, a řeknu: "Já asi počkám venku."
Skrz okno sleduji ty, do jejichž života stále ještě patří bezstarostné veselí a veliké porce hranolek a vzpomínám na kelímek s chladnoucím cappuccinem. Po tvářích mi tečou slzy; doufám však, že je to naposledy.

Předposlední hodinu před půlnocí strávím posloucháním výkladu o polystyrénových prvocích, kteří fungují podobně jako třpytky ve sněžítku, a pozorováním toho, jak nevylíhnutým kuřatům tluče srdce.

Nad akváriem plným metafor se dlouze zamyslím.
"Aphanomyces astaci, hnileček račí," řeknu pak a náležitě si to vychutnám.
Jsem ráda, že jsem nezapomněla.

Usnea hirta, provazovka srstnatá

Kocour rozhodl stát jogínem a pročistit své tělo metodou zvanou vastra dhauti. Poněkud se mu to však vymklo z tlapek.

Nevím, proč mě skutečnost, že kočky mají pupík, zaskočila víc než to, že občas s chutí povečeří téměř metrový kus látkové stužky.

Acer pseudoplatanus, javor klen

Byl jsi mým koncem léta

Teď je však podzim
co láme

listům a nadějím vaz

Zea mays, kukuřice setá

Ustilago maydis žije v kukuřici, žije v kukuřici, žije v kukuřici. A kukuřičná pole se nesklízí dříve než v průběhu října.

Vrátili jsme se k mravencům, abychom na kraji lesa snědli hummus z krabiček, pátrali po žlutých záblescích a nakazili své Achillovy šlachy jakousi podivnou nemocí.

(A když z rozpraskané země vylovím křišťál čirý tak, že jsem na pochybách, jestli to není sklo, nahlas se zasměju: "Ty mě vážně nebudeš mít rád."
Pak si však uvědomím, že na tom není pranic k smíchu.

Říci někomu Pokud teď odejdeš, nejspíš mě to zabije. je nechutně patetické a manipulativní. Někdy je to však ten nejpravdivější popis situace.)

Záměrně jsem přetočila kalendář z března na červen. Snad je to posun správným směrem.

Bidens frondosa, dvouzubec černoplodý

Je mžouravé pozdně letní ráno. Ve vzduchu je cítit, že slunce se pomalu začalo vysvlékat, že odhazuje paprsek po paprsku a zbavuje se všech hřejivých vrstev, aby za pár měsíců nahé vkročilo do prvního mrazivého dne, chladné, a přesto zářící.

Cestou k Vltavě potkávám trombonistu. Tentokrát má tmavé kalhoty, plnovous a přes rameno tašku s tapírem.
Skoro bych se odhodlala usmát se na něj, takovým tím potutelným a spikleneckým úsměvem, jakým se navzájem zdraví členové tajných spolků, neboť vědí něco, co ostatní ne; pak si však uvědomím, že sama mám jenom batoh.

Loudám se po náplavce a pozoruji, jak se z lodí pomalu stávají květináče a jak mladé labutě vyrývají do tmavé hladiny kružnice, vlnovky a čáry. Možná, že kdybych měla křídla a vznesla se vysoko nad řeku, možná bych si mohla přečíst ty vzkazy, které tam tak pracně zapisují, možná bych to stihla předtím, než se ta písmena, slova a věty slijí v jediný nečitelný inkoustový flek.

V těch místech, kde jsem kdysi v dešti hledala skrýš pro dopis pohádkovému Jeníčkovi, kde jsem o muzejním ránu snídala muffin a odkud jsem na Zelený čtvrtek posílala zprávy, na nichž už nezáleželo, se posadím na lavičku. Dlouhé minuty se mlčky dívám do vody a nechám se kousek po kousku odplavovat.
Na starou dobrou blátivou Vltavu je totiž spolehnutí - dokáže pohltit úplně cokoliv.

Snad někdy najdu někoho, kdo pochopí, proč ve městě bez pořádné řeky nikdy nemohu být tak docela šťastná.

Parthenocissus quinquefolia, loubinec pětilistý

Ochladilo se. Strakapoudi procitli z letního spánku a zvesela poskakují mezi oblázky.
"Když jsem byl malý, chodili jsme si sem s těmi kamínky hrát," říká chlapec. "Ale mám pocit, že je od té doby vyměnili. Dřív mi připadaly nějak barevnější."
Vezmu jeden z oblázků do ruky - je bílý se šedozelenými puntíky - a dlouho ho převaluji v dlani. "Mně se naopak zdá, jako by se barvy do krajiny pomalu začínaly vracet," odpovím v duchu. Nahlas neřeknu nic; připadalo by mi to příliš opovážlivé.

Bolí mě plosky nohou, mé srdce se na chvíli zapomnělo v bodláčí a veškerá hudba už dávno utichla, městem však stále putuji s lehkostí. Vím, že můj společník mě povede bezpečně i po nebezpečných stezkách.

(Za celý den jsem klopýtla jen jednou jedinkrát, to když jsme se zastavili ve staré školní budově u fotografií chráněné květeny Čech a Moravy.
"Skoro se to tu nezměnilo," řekl jsi a mně se sevřelo srdce. Na malý okamžik jako bych se vrátila v čase a pozorovala ty, co se tu procházeli po chodbách. Věděla jsem, že stojím jen nepatrný kousek od nášlapné miny, a nedokázala se pohnout.

A tys mě uchopil za ruku a odvedl na šálek horké čokolády.)

Nekonečně dlouhou ulicí s miniaturní observatoří, neposlušnými psy a reklamou na sběrné suroviny projdeme zpátky do města, kde na zdech klášterní chodby visí akty doplněné nekvalitní poezií a kde z trávníků vyrůstají oprýskané sádrové muchomůrky; a to město chutná trochu sladce a trochu slaně, tak jako bramborové placky s povidly a mákem ze stánku na náměstí.

Když nastoupím do vlaku, s překvapením zjišťuji, že ten kousek štěrku, který mě celé měsíce tlačil v botě, protože se mi ho nepodařilo vysypat, je pryč.

Trigonella foenum-graecum, pískavice řecké seno

Večery trávím sledováním bizarních japonských videí o výrobě snubních prstenů z ostříhaných nehtů a hraček z lidských vlasů a místo odborných článků si čtu o tom, jak na Slovensku objevili krápník ve tvaru mužského přirození.

Před usnutím pak naslouchám netopýřím zvukům za okny. Už dávno nejsou nesnesitelné, změnily se v teninký, sotva slyšitelný pískot. Je to nejspíš naposledy, co jsem schopná jej vnímat.

Letošní léto bylo posledním létem mého mládí.

Salix viminalis, vrba košíkářská

Měsíc v úplňku dopadl doprostřed náměstí a na chvíli stříbrně rozzářil dna pivních půllitrů. V noci se s elegantní samozřejmostí vyhoupl zpátky na oblohu a nechal obří vesmírnou kočku, aby mu sežrala obličej.

Spali jsme dlouho. Paže, které mě objímaly, pečlivě okrájely realitu, od všech nánosů, ode všeho, co bolí.
Poprvé po nekonečně dlouhé době jsem se cítila doopravdy v bezpečí. V bezpečí před světem, v bezpečí před sebou.

"Víš, co se mi zdálo?" zeptám se, když se konečně odhodlám porušit dokonalost těch chvil, tu dokonalost, o níž vím, že už také nemusí nikdy znovu nastat. "Zdálo se mi, že jsme spolu šli na výlet, k nějakému horskému plesu. Vlastně se tam téměř nic nedělo, prostě jsme jen šli a dívali se na sníh, co se držel na vršcích kopců, ale byl to neskutečně příjemný sen. Úplně z něj čišela pohoda a vyrovnanost."

Po čtyřech měsících se vracíme na začátek naší cesty. A u kopce, na němž neleží vrstva sněhu, ale bláta, řeknu: "A tos mi tehdy sliboval, že mě unudíš k smrti."
"Třeba se mi to ještě povede," odpovíš.
"Pochybuji," řeknu. A tentokrát tomu i věřím.