Šest dnů jsem sedala pod košatým tamaryškem na vyhřátém kameni, pozorovala tmavomodrou linku na obzoru a každou chvíli pomyslela na Ameriku.
Sedmého dne jsem přeběhla po kostrbaté páteři přímo do samého srdce vod a připomněla si všechno, co tak zlehýnka víří krví a ve slunečním svitu se třpytí jako zlatý prach, to, co určuje pohyby rukou a nohou a očí a úst, to, co tolik otřásá kostmi, kdykoliv se blíží závěrečné gesto dirigenta a poslední úder do tympánů.
Nechala jsem se vtáhnout kamsi do těch obrovitých plic a převalovala se spolu se sípavými nádechy a rachotivými výdechy sem a tam - dokud mě pro všechnu tu sůl nesvrběla chodidla, dokud mé vlasy nepřipomínaly smotek chaluh vyvržený na břeh, dokud se neustávající mrazení nepřesunulo z útrob až do konečků prstů - a pak mě napadlo, že je to možná naposledy, co vidím moře.
Nechceš přiletět na výlet? Uhradím náklady spojené s cestou! :)
OdpovědětVymazat