Znovu mě pohltily vody šílenství.
Mrazivé hlubiny opět o tón ztemněly,
jen ryby mě lákají na záblesky světel.
(A jiskřičky naděje vždycky končí
v rozšklebených tlamách.)
Příboj ze srdce se tříští o útesy skalních kostí
a už i v tůních se čeří hladina.
(A co teprve spánky! Jsou tak křehounké,
že pouhé šumění krve je snadno pošramotí.)
Domluvte lijánám, ať mě ovíjejí něžně.
Nechci pozorovat,
jak mi do kořenů přestává proudit míza.
Je tak bláhové doufat v podzim.
I listy do té doby zhynou
na přemíru vrásek.
Tlamičku má red-bellied piraňa takovou tupou, jako by narazila do skla, zajímavé je, ze hltavě mačká kořist a trhá po kusech, kdežto její rostlinožravá kolegyně se s ní páře po kousíčkách!
OdpovědětVymazat