11. července

Každým dnem se sprchuji o chvíli déle.

Snad ze sebe chci konečně smýt tu sůl,
pak v plátech odloupat všechnu svou kůži
a odejít jako úplně jiný člověk.
Nebo možná tuším, že se plácám kdesi na dně
vypuštěného akvária
a nemohu odplout.

Jaký je to pocit,
minutu po minutě sledovat, jak mi dochází dech,
občas zaťukat na sklo, zeptat se, jak se mi daří,
a pak pozorovat, jak otevřu ústa a zase je zavřu, zcela bez hlesu
(nejspíš to považujete za úsměv),
jaký je to pocit?

Nudíte se?

Tak mi jen prozraďte, proč mě svírá zima,
když to hluboko v žábrách tolik pálí
nevyřčenými slovy
(asi se tam zanítila).

Až budete odcházet, otočte kohoutkem
a zhasněte světlo.