20. července

Když scházím od Petrova po schodech, jež mi doposud zůstávaly utajeny, uvědomím si, že si úplně poprvé připadám v Brně doma. Možná mi jen lesknoucí se záplava střech ošálila zrak. Nemám však příliš na výběr - neboť Praha mě zradila a začala považovat za vetřelce a osobu nežádoucí.

Jediný, kterého jsem kdy doopravdy milovala, je šťastný se svou novou dívkou tak, že ani vypovědět nelze. Nejspíš to tak muselo být, protože ona za pár dní dokázala něco, co mně se během dlouhých čtyř let nikdy úplně nepodařilo.
Statistik nebude žít jenom v jiném městě nebo v jiném státě, ale pravděpodobně i na jiném kontinentu a naše cesty se už nikdy neprotnou. A nejspíš i tohle tak musí být, přestože důvody toho všeho zůstaly nedovysvětlené.
A mně každým dnem přibývá vrásek a ubývá vlasů - a taky šancí, že ještě najdu někoho, kdo se mnou vydrží už napořád.

Ale teď už vím, že jednoho dne se stane zázrak.
Ne snad takový, že bych se ráno probudila a zjistila, že poslední půlrok byl jenom hodně dlouhou noční můrou. Ne. Až se toho dne vzbudím, najednou si všimnu, že ta bolest, která po celou tu dobu podkreslovala každičký z mých nádechů, někdy výrazně, jindy takřka neznatelně, že takhle bolest je nadobro pryč - a to bez ohledu na to, že na polštáři vedle mě bude místo milovaného člověka stále odpočívat jenom zmačkaná utěrka, kterou v kuchyni ulovily kočky.

A pokud mi můj kardiovaskulární systém nevrazí nůž těsně pod hrudní kost a nepovede rovný řez až k pupíku, možná se doopravdy dočkám té chvíle, kdy vstanu z postele, roztáhnu závěsy a zjistím, že zatímco jsem nechávala můry, aby mi narážely do očí jako do dvou pohasínajících žárovek, venku už dávno vysvitlo slunce.