"Proboha, jenom žádné piškoty!"
Pod příslibem noci bez neutuchajícího škrábání na dveře a mučivého úpění z vedlejší místnosti se nechám zlákat k opětovnému brouzdání v Hastrmanově rybníčku, a to přesto, že pod nohama cítím dno pokryté slizkým blátem a je mi naprosto jisté, že dříve či později stejně uklouznu. Proces, který se v nynější době označuje pojmem friendzonovat, je totiž úplně stejně nemožný jako to slovo samotné.
"Čemu se směješ?"
"Že si dáváš boty do lednice."
"Chceš mi snad říct, že ty spodní poličky k tomu nejsou určené?"
Pro samé uspávací metody jsem vzhůru do tří do rána. Přestože cítím pod víčky písek a holeně mi dávno zarostly do matrace, dlouhé minuty pozoruji chvějivý Hastrmanův stín na stropě pokoje.
(To nejsou moje oči, vidím samé sovy.)
"Hrubína mám moc rád. Vždyť jsem hrál v Romanci pro křídlovku. Viktora."
"Já vím," řeknu a poslepu si přivoním ke knize.
Vím to ode dne, kdy jsi v hospodě jedl papír. Ode dne, kdy jsem se poprvé neúspěšně pokusila utéct.
("A co Viktor?"
"Toho?")
Uprostřed noci sama od sebe uchopím Hastrmana za ruku a mé prsty jedním jediným dotekem definitivně zboří představu o zdařilém odpoutání se.
"Mnozí poukazovali na to, že označení démon, které se pro tyto bytosti ujalo, není správné, a navrhovali různá jiná jména, ale jak víme, když lidé jednou pro něco přijmou jméno, neradi ho mění, i když je to jméno sebenevhodnější; a kromě toho v jazycích světa neexistovalo žádné slovo, které by označovalo nesmrtelnou neurotickou bytost, která se vyznačuje tím, že má dost nesnesitelný charakter, hodně špatnou paměť a obsesivní zálibu ve starých nepotřebných krámech."
Proč jen jsem pozorněji neposlouchala pohádku o jezinkách?
Musíš být strašně zvláštní bytost, že se necháš dobrovolně lapit démony! :)
OdpovědětVymazat