14. července

Já vím, Brno...

Ve vinárně za klášterem pije panna víno už celé věky. Možná tam zkameněla a jen tíží na srdci jako alkohol na víčkách.
Chtěla bych se prolámat mřížemi a spatřit to, z čeho se rodí básně, to, co mi tolik chybí! Jenomže prsty mám křehké a ze střechy shlíží přísná tvář.

Na Dornychu popíjím kávu uprostřed hromady sutin, sleduji maličký betonový ostrůvek s osamělou lavičkou, jediný pevný bod v moři změn (možná že i ten už brzy pohltí nějaká tlama), planinu za zrezivělým nápisem "Vlněna", fialový dudlík v trávě, slupky loňských kaštanů a pás zaprášených oken.
Nezbylo nic.
Jen dělník veze kolečko s hlavou skloněnou - jako před osudem, snad.

A potom Juliánov. Temný, temný Juliánov.
Pokaždé si vzpomenu na Hastrmana.
Na jeho pomníčky. Na pohled bloudící po neexistujícím obzoru. Na to, jak mluvil o pocitu osamělosti a jeho slova se tříštila o můj sedmý krční obratel.

Čas na Římském náměstí voní trochu po tlejícím listí chřadnoucího platanu a trochu po slaďoučkém mátovém čaji a žvýkačkově ulpívající vodní dýmce.
Do toho nebe - příliš netrpělivé - vyždímá své závěsy chodcům na hlavu. Hlava mi ztěžkne mokrými vlasy a lítostí, že stromy na Kolišti nemají zvučnější hlas.

O několik kroků a několik stránek dál se mi vítr pokouší ukrást slova, svírám je však pevně. Pro jistotu se usadím tak, abych výhled na McDonald’s měla zakrytý orlojem. Někde na druhém konci náměstí odpočítávají pouliční hodiny čas vyměřený - k čemu vlastně tentokrát?
Vždyť je to takové šedivé město a žije se tu trhavými ozvěnami.

Pár kapek mi na Kolišti do knihy přeci jen spadne, jako spadne pár slz na papír při psaní dopisu na rozloučenou, jenom několik málo, pro tu úlevu, že už brzy bude rozhodnuto.
Stejně tedy neuslyším listí povídat, jen v dáli o zem cinkají písmena a číslice.

Kousek od České zahlédnu zvolna odpadávat omítku - a dobře vím, že i kvůli mně pukla, snad vzpomínkami na to, jak se mi před jedenáctou drolily zkřehlé prsty ve výklenku s bankomatem a jak jsem se po jedné drolila celá.
Teď už nezbývá než přelepit praskliny plakátem s novými hlavami, s hlavami k popravě, a pak jít zlehka nahlodávat další fasády.

Paměť svědí.
To je tím.