Silene nutans, silenka nicí

"Na prvém místě jde o přídavné jméno nicí. K jeho zvláštnostem patří, že se používalo pouze v doplňku, často ve jmenném tvaru, ve významu ‚s hlavou k zemi skloněnou, tváří k zemi‘."

"Na vztahy z rozumu mám přeci jen ještě pár let čas," řekla jsem.

Jenomže:
1. Jedině pokud se člověk vzdá falešné naděje, že ještě někdy bude šťastný, pokud dovede zapřít touhu po nádherném, může dát šanci něčemu obyčejně hezkému.
2. Čím méně máte někoho rádi, tím méně bolí, když odejde.
3. Vlastně nezáleží na tom, že si s tím, s kým jste, nemáte vůbec co říci. V dospělosti stejně na žádné rozhovory není čas.

Pro dnešek se ještě nechám pokutovat.

Hesperis tristis, večernice smutná

Je to přesně rok, co zmizela má jediná naděje na štěstí.
Zabalila si věci do krabic a zabouchla za sebou dveře; klíče nechala na stole.

(Možná to není rok, možná je to už rok a půl nebo dva.
Možná tu nebyla nikdy. Nejspíš jsem ji jen na chvíli ukradla někomu jinému a sobecky u sebe věznila, než právem odešla k tomu, jemuž byla od věků přisouzena.)

Osamělost je prý daná geneticky, zjistili vědci.
Tak pokračuji ve štafetovém běhu nešťastných žen předchozích generací, po své matce a po své babičce, po všech, které si říkaly, že si to určitě zařídí lépe.
A i já už jsem zjistila, že se se žádná z nás nevymaní, neboť vymanit se nelze. Lze jenom běžet - nebo zemřít.

Říkala jsem si, že se nenechám zlomit.
Že jednou (a brzy!) budu zase spokojená.
Jak strašlivě, neomluvitelně jsem se obelhala!

Teď už vím, že není nemožné najít někoho, kdo by mě měl rád.
Jen je nemožné najít někoho, k němuž bych ještě byla schopná cokoliv cítit.

Laurus nobilis, vavřín vznešený

Za celý můj život mě na ulici neoslovil žádný chlapec proto, že by chtěl mé telefonní číslo.
Aby mi řekl, že mi to sluší.
Aby mě pozval na kávu.
(Nedivím se. Sutinám se taky každý člověk jednoduše vyhne.
Nikdo nestojí o zaprášené nohavice a kamínky v botách.)
Jen za poslední dobu mě oslovili tři.
Nejspíš bych si už měla konečně zapamatovat, že plakat po celou dobu cesty autobusem poutá nežádoucí pozornost.

"Promiňte, ale... chvíli jsem vás pozoroval. Chtěl jsem vám jen říct, že ať se děje cokoliv, jednou to přejde."
(Přejde to, až mé srdce přejde touha po rytmu.)
"Taky jsem se kdysi takhle cítil. Dokonce jsem si téměř sáhl na život."
"Já jsem ale v pořádku," řeknu. "Je to jen taková nedůležitá drobnost."
Tak rychle se odbýt nedá.
"Dám vám svoje číslo, a slibte mi, že mi napíšete, kdyby se něco dělo."
Přinutím se ke křečovitému úsměvu, a protože je to nejspíš ta nejrychlejší možnost, jak se ho zbavit, poslušně naťukám číslo do svého mobilu.
Moc dlouho se tam však neohřeje.
Jakmile za mnou zapadnu dveře od kanceláře, kontakt smažu, bez milosti a s úsměvem zcela nepředstíraným.

Nechat se zachraňovat je to poslední, co teď potřebuji.

Melilotus dentatus, komonice zubatá

"To si musím zapsat do složky: Doňa Číča sice vyizolovala pouhých třicet mikrogramů proteinu, ale zdá se být v dobrém rozmaru."

("A když jsi četla tu Annu Kareninu, byla ti ta hrdinka sympatická?"
"Ne. Měla jsem tam mnohem oblíbenější postavy. Anna mi vlastně byla spíš protivná."
"Takže ses s ní v ničem neztotožnila?"
"Leda tak tím, že až se jednou budu chtít zabít, skočím pod vlak."
"Měla by sis radši podřezat žíly. Jen si předem nastuduj, jak, abys to provedla správně.")

Chtěla bych říci: Chybíš nám tady.
Ale řeknu jen: Tak já ti dám sušenku a pak už půjdu.

Podocarpus nivalis, nohoplod sněžný

Někdo vzal houbu a kousek po kousku vyčistil Měsíc od rzi.
Ruská krasobruslařka zase může vyšívat své piruety stříbrem.

"Já prostě neumím pokládat otázky, takže většinou raději mlčím."
"A to tě doopravdy nic nezajímá?"
"Ale zajímá! Nebo vlastně... já nevím."

Rozesměju se tak hystericky, až málem ztratím rovnováhu.
Skoro bych zapomněla, že v lednu je třeba tančit zlehka.

Lunaria rediviva, měsíčnice vytrvalá

V čase mezi rvačkou v bistru a polibkem dvou mužů na nemocniční střeše se rozhodneme jít spát.
Ten, který zůstal, proplete své končetiny s mými a zarputile se mě drží, asi jako medvídek koala větví svého oblíbeného blahovičníku. Pojmu podezření, že snad poznal, jak moc se rozpadám.
Už mi není zima.
Jen mám pocit, jako by se někdo pokoušel najít moje srdce a ze vzteku nad objevem prázdného perikardu začal trhat mé plíce na kusy.

"Já takhle ale nejspíš neusnu," řeknu.
Přesnou příčinu této skutečnosti bych ale nejspíš určit nedokázala.

("Popravdě řečeno bych si asi uměla lépe poradit s tím, kdyby se mě pokoušel svlékat, než když mě hladí po vlasech a u toho se mi s něžným výrazem dívá do očí," napsala jsem.
Už si tím však nejsem jistá.

Asi bych tak jako tak jen ležela a odpočítávala minuty zbývající do zazvonění budíku.)

Ještě za hluboké tmy se vyšplháme na kopec, tam, kde jsou nebeská tělesa nejblíže, a když máte štěstí, problikávají i skrz omítku.

"Blížíme se k místu těch strašných traumatizujících událostí."
Vybavím si jenom situaci, kdy jsem seděla na podlaze meziplanetárního vozítka a volala Hastrmanovi, že nejspíš nedovedu dojít domů.
"Co tím myslíš?"

"Ohňostroje přeci."

"Na to už bych si ani nevzpomněla."

Sledujeme, jak cihlově červený měsíc postupně navštěvuje větve ohlodané chladem.
(A protože listí už dávno došlo, přiživuje se nenasytný mráz na naší kůži.)
Chlapec, který zůstal, mě objímá a každou chvíli ukryje obličej do mé šály.

Napadne mě, že jestli se kdy máme políbit, mělo by to být teď a tady.

Bylo by to krásné a romantické.
Za jediného předpokladu.
Že by mi to krásné a romantické skutečně připadalo.

Chvíli nad tím přemýšlím.

"Ty sis vážně měl vzít čepici," řeknu pak. "Omrznou ti uši."

Juglans regia, ořešák královský

Kdykoliv jdu ven, svírám v dlani ořechy od Hastrmana tak pevně, až se jim rozvolňují skořápky.
Pokaždé poslepu počítám - jeden, druhý, třetí - jako by to snad byly nějaké talismany, na nichž závisí můj život.

"Víš co? Já jsem vážně moc ráda, že někoho máš. Teď se zase budeme moci vídat. Budu mít konečně doopravdy pádný důvod, proč tě poslat do háje, když na mě zase budeš něco zkoušet."

"Nebudu!"
"Jen aby. Známe se."
"Ale až se rozejdeme, můžeme začít chodit spolu."

"Já s tebou přeci nechci chodit. A vůbec, neplánuj si budoucnost s jinými děvčaty, když s někým jsi. To je první předpoklad úspěchu. Nebo aspoň toho, abys pro příště mohl vyměnit až za jestli."

Myosotis stenophylla, pomněnka úzkolistá

Je pátek, osm hodin večer a já pláču ve své kanceláři. Ne snad kvůli tomu, že by po mně někdo vyžadoval, abych touto dobou byla tady, nýbrž proto, že po mně vůbec nikdo nevyžaduje, abych byla někde jinde.

Ze stejného důvodu půjdu do práce v sobotu a půjdu do práce i v neděli. 

A pak v pondělí, úterý, středu čtvrtek a pátek, krásných devatenáct dní v kuse, s průměrem okolo devíti, možná deseti hodin denně.

Koneckonců, co taky jiného?

"Nemůžeš se pořád jen někde zavírat a izolovat proteiny. Musíš taky trochu žít."
"Možná chci především izolovat sebe. Od toho žití."

Viola reichenbachiana, violka lesní

Připozdilo se a vzduchem se vznáší slaďoučká vůně jahod.
Chlapec, který leží vedle mě, se svou rukou téměř dotýká mých žeber - a je tak blízko a zároveň tak daleko, že se mi ani nechce dýchat.
Počítám dolíky v omítce a pokouším se z vlastních řas postavit protipovodňovou hráz.

No one will ever convince me that you told me a lie, so... there. I was so alone and I owe you so much.

Existuje jen velmi málo způsobů, jak přežít reichenbašský pád.
Existují vůbec nějaké, jak ho přežít dvakrát za sebou?

But please, there is one more thing, one more miracle for me...

Taxus baccata, tis červený

"Doposud není známo, jak velké škody lze ještě opravit a při jakém poškození si p53 řekne, že už to prostě nemá smysl."

(Dávno jsme překročili hranici,
z kůže už pučí bleby
- jaké to roztomilé slovo! -
a já se pořád nechci vzdát.
Nechci.
Nemohu.

Musím.)

Duchesnea indica, jahodka indická

Vylovila jsem hrášek z pasti na mamuta a lze to brát jako osobnostní plus, které je třeba uvést do inzerátu pro pořad Chcete mě?.

"V drogerii jsem si za třicet korun koupila mýdlo s názvem Dreams come true. Vím, že odteď se bude všechno už jenom dařit," říkám všem a tvářím se u toho vesele.

Ve skutečnosti však vím, že se mi konečně podařilo vyhubit veškerou naději, že ještě budu někdy šťastná.
Širokospektrá antibiotická léčba zabrala a tam, kde kdysi něco žilo, zůstala jenom pustina.
Už se mi ani nechce věřit, že byly doby, kdy mi na něčem záleželo, kdy mě čtení těšilo a hudba konejšila, kdy mě bavila má práce, kdy jsem se rozplývala nad svými kočkami, kdy většina jídla nechutnala jako bláto.
Na druhou stranu už mě nic nebolí, většina zbraní ztupí svá ostří o bytelný štít nezájmu.
Lhostejnost překryla všechno bez rozdílu, stejně jako tma padá na rozkvetlou horskou louku i řepkové lány, na historická centra měst i vybydlené domy na předměstí.

Jedině ve lhostejnosti a ve tmě člověk najde dokonalou spravedlnost.
Pak mu zbývá jediné. Zavřít oči a usnout.

"Jestli nechci nadosmrti zůstat sama, musím radikálně snížit své nároky. Už na ně ve své situaci jednoduše nemám právo," říkám, ale pochybuji, že něco takového kdy dokážu.

Oznamte někomu, kdo je zvyklý na pestrou stravu, ba dokonce na ty nejvybranější lahůdky, že odteď do konce života bude jíst pouze tukové rohlíky z Alberta za korunu devadesát, s tenkou vrstvou másla a plátkem třicetiprocentního eidamu.
Možná to nějakou dobu přežije, možná se s tím nakonec smíří.
Ale bude se ještě někdy těšit na večeři?

Gentiana pneumonanthe, hořec hořepník

Noci jsou temné jako 0,05% roztok Coomassie brilliant blue.

Někdy je doopravdy nejlepší rozloučit se ve zlém.

Acorus calamus, puškvorec vodní

Do dveří musím narazit třikrát, než se otevřou
(naštěstí; nejspíš jsem pozbyla většinu odhodlání)
a v předsíni naruším pokojnou atmosféru skleněného hřbitova.

Na stěnách přibyly červené čáry,
na podlaze přibyly červené čáry,
na stropě přibyly červené čáry.
A na dřevěné skříni bílá čmáranice.
"Tys vlastně ještě neviděla mou nejnovější kresbu," říká Hastrman. "To jsem já s Děvčátkem z hor a nějakou úžasnou imaginární dívkou, jak pouštíme draka."

A já slyším, jak jeho hlas šustí ve strništi, jak se usazuje v čerstvě vyoraných brázdách.
Z toho zvuku vane smrt a studí u srdce.

U postele se povalují modré krajkové kalhotky.
Usměju se.
Aspoň něco je v pořádku.

"A jak sis užila Vánoce?"
"Přežila jsem."
"To je úplně přesný," směje se Hastrman. "O nás by měli natočit nějaký seriál. Spolek ztracených nihilistů nebo tak."
Vypráví, jak se sám ze sebe celý týden pokoušel vyrobit anatomický preparát naložený v lihu a jak si uvazoval smyčku kolem krku.
A já se na něj jen dívám a mlčky doufám, že úžasná imaginární dívka je aspoň trochu dívkou se skalami a nebem, neboť na mě jsou tyto vody příliš hluboké.

Na rozloučenou dostanu do kapsy tři vlašské ořechy.
"Skoro tři oříšky pro Popelku, jen je to špatný druh," řeknu.
"To kdyby náhodou byla Popelka tlustá. Potřebovala by větší," odpoví.
Zasměju se.
Nejspíš si ani nedovede představit, jak moc mi chyběl.

Calluna vulgaris, vřes obecný

Ten, který zůstal, si mě zvykl objímat - a já si zase zvykla na to, že to čas od času udělá.
Vím, že pouhý zvyk nestačí.
Stejně tak ale vím, že nic víc už po životě požadovat nemohu.

Polovinu večera vraždíme agresivní robotické trojnožky a zapínáme požární alarm, druhou polovinu věnujeme pečlivému rozvíjení úzkostných pocitů z rozlehlých výzkumných center.

"Už se bojíš?" zeptám se, když se v temném lese poprvé ozve vrčení obřího psa.
"Ani ne. Mám tu totiž tebe," odpoví a uchopí mě za ruku.

Nechám ho, přestože lakování auta, nudné dialogy a happy color revision mě stále trochu svědí na kůži.

A tak se pomalu, ruku v ruce, blížíme k místům, odkud není návratu.
Nakonec jsem tu já ten, kdo se bojí.

Jistě to není varování. Nejspíš se jen ve vzduchu vznáší nějaký aerosol.

Matricaria chamomilla, heřmánek pravý

"Jsi fakt miláček," píše Hastrman. "Přinesu ti vychlazený heřmánkový čaj."
Za mnou však nemůže, neboť mu zlost nedávno zpřelámala žebra.

Možná je to tak lepší; mně zase pod žebry ještě pořád tluče vzpomínka na chlazené ručníky a pohádku o jezinkách.
"Napíšeme spolu lepší," slibuje Hastrman.

Říká, že nic jiného než pohádková láska ho už nezachrání - od bezesných nocí, od bludných kruhů, od zbytečných ran.
Já říkám, že možná ani ta nebude stačit.

Nejspíš se tehdy nemýlil, když řekl, že už nedovedu nikoho milovat.

Bistorta major, hadí kořen větší

V tunelu bydlí skupina pand.
Jedna panda říká: "Dobré ráno."
Mnoho pand říká: "Hlavně žádnou pandemii."

V černobílu je obsažené nevlídno.
Zuby drkotají mrazem.  (Poslední píseň pro umírajícího kamaráda.)
A ležatá osmička značí nekonečno.
Nekonečno u zubaře.

(Šlo by, na kraji nástupiště provést chvat Nešikovná žába, vhodit pod masu hýbacího kovu tělo operativce mě, bum-prásk, skřípání letí, hybatel kovu široké oči, operativec já mrtvý.)

Prý je zásadní chyba, že nemám žádné útočiště.

Carthamus tinctorius, světlice barvířská

Na vršku kopce rostou cizí ruce, ruce toho, který jako jediný dokázal zakořenit.
Ty cizí ruce mě drží kolem pasu a ústa patřící k těmto rukám říkají: "To se doopravdy tak bojíš?"
A já zírám před sebe a s každým zahřměním polknu slzu, neboť mě svírají cizí ruce, neboť mi ty nejcizejší ruce na světě brání v pohybu.
A protože ústa patřící k těmto rukám nejspíš na něco čekají, řeknu: "Přála bych si, aby už byl konec."

Představuji si, jak vyprostím své tělo ze šlahounů, jak budu utíkat pryč pod svítícím nebem, jak za sebou nechám tohle město, tenhle život, jak se pak stočím do klubíčka v betonové skruži a postupně vrostu do země.

(A myslím i na to, jak ťalo do živého, když Statistik řekl Odcházím.
Ale když, technicky vzato, nikdy neexistoval, když byl jen mou halucinací, kterou jsem si hýčkala tak dlouho, až jsem si ji zamilovala, jak pak ještě někdy mohu cítit něco skutečného?)

"Je to jako ve válce."
"Možná je to válka."

Kamenná mafie píše: Pěkný nový rok!
Já píšu: Také přeji pěkný nový rok a nějaký hezký a spokojený noční stolek k tomu.

Chlapec, který jako jediný zůstal, řekne: Tak krásný nový rok!
A já, protože vím, že svět po půlnocí zpravidla nebývá lepší než svět před půlnocí, předstírám, že jsem ho neslyšela.

"Nechci a nemohu slavit příchod nového roku. Jediné, na co mám sílu, je oslava odchodu toho starého."
"A to byl ten rok doopravdy tak špatný?"
"Byl. Nejhorší v mém životě."