Tropaeolum majus, lichořeřišnice větší

Z běžníka se stává lichoběžník, pokud zrovna cvičí běh na lichém počtu končetin, a občas i rovnoběžník, to když vystřízliví z alkoholového opojení.

Spolu se šnečími závodníky se pomalu plazím do cíle. Nezbývá než doufat, že komunikační paralýza je pouhým projevem vyčerpání z každodenního psaní a nikoliv předzvěstí další z nezvladatelných depresivních epizod.

Pokud by se shazování a rozbíjení věcí šířilo jako epidemie, pacientem nula by byl jistě jeden z mých kocourů.
Banánovník uvadá.

Nonea pulla, pipla osmahlá

Za uzamčenými městskými hradbami fouká. Nad plání posetou mrtvolami smrků se slévají a znovu oddělují hejna černých much a do zlověstného ticha zvoní alobaly.
Pokud mám zvolit směr, pokaždé vyberu ten horší.

Kraj ropných vrtů nabízí skryté poklady, neprostupné houštiny a tajné vojenské laboratoře sloužící ke šlechtění monstrózních zvířecích mutantů, kteří dovedou vyrvat ze země strom i s kořeny. Ve dne obludy povětšinou spí, jejich chrápání však drolí skály a strhává kůru z kmenů.
"Podle těch zdí tam chovají aspoň nosorožce," řeknu, když se konečně odvážíme nahlédnout do areálu kasáren, obehnaného železobetonem a ostnatými dráty.
"Ale k čemu by pak byla taková cesta kolem dokola?"
"Na safari přeci."
Proti thrilleru o nestvůrách je hmyzí porno poněkud nudná záležitost, zvlášť když se celorepubliková nenávist přesunula od životu nebezpečných fialových brouků k lyžařům a jiným svévolníkům.

Hlaváčky jarní stále kvetou, nezáří však už tak do daleka jako loni. Nezadržitelně se blíží noc, je proto zapotřebí věnovat víc pozornosti květům tmy.
"Tak tohle je pipla osmahlá," říkám. "Jedna z kytek, kterou znám jenom z botanických prezentací. Vždycky mě hrozně rozčilovala tím svým jménem. Jak se něco může jmenovat pipla osmahlá? Vždyť je to zhruba tak otravné jako Obilní trh nebo Tranzitní plynovod. Představ si, že v Brně existuje zastávka jménem Tranzitní plynovod!"

Můj monolog přeruší až náhlá zastávka pod rozkvetlou jabloní.
"Tohle není třešeň," upozorním.
"Já vím. Ale je to kvetoucí strom."
Poznámku o tom, že ještě není prvního května, si raději odpustím.

Utíkáme proti větru a z ledového vzduchu nám slzí oči. Utíkáme po cestách, na nichž se objevují imaginární drahokamy, utíkáme podél omamně vonících porostů fialek, utíkáme kolem sýpky tak škaredé, že by se za ni nemuseli stydět skřeti v Mordoru.

Ve vlaku podávám lístek postarší paní průvodčí s účesem na Jágra.
Čte: "Patnáctého února, dvacet jedna padesát pět."
Nevěřícně se na mě podívá.
"To je starý, vyhodit!" zavelí.

Nechápe, že patnáctý únor jednoduše chce být součástí časových smyček.

Beta vulgaris, řepa obecná

Trpím polibkovým OCD a kočky stále ještě nemají dostatečnou hladinu provázkových živin.

Umývám nádobí. Chlapec leží v posteli a píská si Ódu na radost. Z pocitu osamělosti zkouším barvit vejce červenou řepou, docílím však jen toho, že se z bílých vajíček stanou obyčejná hnědá. Přebytečné kopřivy vyhodím z okna.

Velmi by mi pomohlo, kdybych si konečně uvědomila, že můj život není příběh z knihy. Nemusí dávat smysl od začátku do konce.

Luzula multiflora, bika mnohokvětá

Na území kouřících trubek se povalují ulomené žabí nohy a pod mostem plave smutná ryba. Most roní rezavé slzy; snad oplakává holuba, jehož tělo se pomalu rozkládá na kolejích mezi betonovými pražci.
"To člověk tak často nevidí, mrtvého holuba," řekneš.
Řekneš, a přitom zapomínáš, že už je to během dvou dnů třetí.

Když si zavazuji tkaničku, na chvíli se měním v kokršpaněla.
Za nejfotogeničtější objekty považuji spuštěné žaluzie, sloupky zábradlí a dlaždice vyskládané do úhledného komínku; nejspíš tedy není divu, že jsem svůj život zasvětila zkoumání repetic.

Náměstí je ztichlé a také McDonald je poprvé v životě mlčenlivý.
Na Špilberku se položíme do trávy a rouškami si chráníme oči před sluncem. Vzpomínám na den, kdy jsme leželi na louce nedaleko sirných lázní a lovili v průzračných nebeských vodách krevetky s nadbytkem končetin, vzpomínám na den sčítání a odečítání, ve kterém některá čísla přestala existovat. Vzpomínám na ten den a připadá mi neskutečně dávno, jako by ho snad někdo obalil tlustou vrstvou skelné vaty. Když se tím směrem odvážím natáhnout ruku, cítím, jak se mi do dlaní zapichují ostré jehličky.

"Sometimes, things are special just because they don't last."

Anethum graveolens, kopr vonný

Každý den odmývám izopropanolem žlutou barvu z klíče od bytu. Možná brzy vybledne úplně a já zapomenu, že žlutá patřila k fialové, asi tak, jako dvojka neoddělitelně patří k devítce.

Kopr vyvolává špatnou náladu a stesk po časech, kdy byla v menze každý den k obědu kulajda.

"Mám se zabít?" zeptala jsem se.
"Ano," zněla odpověď. Jako ze starého dobrého Palahniuka.

Solanum betaceum, lilek rajčenka

Po ulici chodí lidé s filtrem na kávu připevněným k obličeji a ve frontě na zmrzlinu přede mnou čekají tři tapíři jihoameričtí.

Stromová žena čas od času změní tvář i účes. Když se pokusíte zakoncentrovat naději, vezme na sebe podobu plyšového medvěda, psí hlavy, kuřecího embrya, hlubinné ryby nebo ruky s nožem.

Na zásoby laboratorního ethanolu se teď číhá jako dřív na lístky na koncert oblíbené kapely.

Aegopodium podagraria, bršlice kozí noha

Vedle nápisu Žiju se odehrává tiché margarínové Drama a uschlá polovina dýně vypadá jako krab vyhřívající se na kameni. Řeka přinesla nový nepořádek, cesta je však stále táž.

Můj radiobudík znovu ignoruje změnu času a v devět večer ukazuje poledne. Možná proto pozorujeme místo Mezinárodní vesmírné stanice jen konvoj satelitů.

Začíná hra s názvem Jak během nouzového stavu přestěhovat vakoveverky z Opavy do Prahy.

Helleborus purpurascens, čemeřice nachová

Můj život se smrskl na několik jednoduchých pravidel a díky tomu konečně znovu získal řád.

Dvakrát denně přejdu přes kopec a než podám ruku jakékoliv budově, nasadím si fialovou rukavici. Každý večer vyvářím, abych druhý den měla co do úst i přes ústa. Před spaním přečtu několik kapitol knihy, ve které se chystají ubližovat kočkám, a ustřihnu další dílek papírového metru, co mi tu zbyl od předloni.

Cestou do práce teď potkávám policejní hlídky v plynových maskách. I ve zpustlých svazích však lze objevit kvetoucí fialky, křivatce a čemeřice.
Můj mozek se naštěstí nechal snadno přesvědčit, že se jedná jen o další z her, jimž jsem se ráda věnovala v dětství, a vyhodnotil, že v porovnání se záchranou věcí z hořícího domu, ztroskotáním na pustém ostrově nebo útěkem před padajícím asteroidem se vlastně vůbec nic neděje.

Cedule s nápisem Komunikace se v zimě neudržuje není poslem špatných zpráv, byť mi připomíná, že komunikace se neudržuje už téměř rok, a zároveň oznamuje, že odteď už to půjde jenom z kopce.

Falcaria vulgaris, srpek obecný

Pondělí
Dostala jsem protipandemické pandy a nařízené terapeutické vycházky. Svět se mění a nikdo netuší, co přinese další ráno. I Děvčátko z hor už dům opouští pouze s rouškou přes košík.

Úterý
Kvůli všeobecné panice jsem pořád ještě šanon. I výřez hvězdného nebe totiž může být zdrojem kontaminace.

Středa
Krvavě rudé skvrny na opěrce křesla ještě nemusí znamenat vraždu; ale mohou. Za největší koronavirový kýč považuji spokojeně vypadající páry, které mají vzájemně sladěné roušky.

Čtvrtek
Město značně pohublo. Díky tomu se mu však o poznání lépe dýchá. Už se jistě těší, až vykašle poslední parazity ze svých plic.

Pátek
Karanténa, den pátý: Snídám rýžové chlebíčky s prošlou citrusovou marmeládou a na litry popíjím čaj Calm and relax.
"Přijde-li čas čekání, je třeba čekat. "

Sobota
V noci před velkým nákupem jsem nervóznější než před důležitou zkouškou. V noci po velkém nákupu vdechuji tmu lesa u Havlíčkova Brodu. Ve zpustlém příkopu naříká opuštěný TV stolek a zpod kopce vane chlad.

Neděle
U cesty se zabydlela rez, co voní po karafiátech, a citronové slupky už dospěly do pokročilého stádia rozkladu.
Kam jezdí nábytek na svatební cestu?

Viola canina, violka psí

Na Špilberku kvetou trsy bílých fialek a město se tiše třpytí, jako by právě napadl sníh. Vzduch je studený; svět nejspíš pomalu snižuje svoji teplotu, aby mohl upadnout do pozdní hibernace.
Poslední noc na svobodě chutná ještě trochu po narozeninových dortech a zároveň už i po konzervách, které máme všichni úhledně vyskládané ve skříni.

Před McDonaldem na náměstí provedeme výměnu esejí o psaní za drobný finanční obnos.
Tentokrát jsem žena s klíči já.

"Říkám to proto, abyste si tak nezoufal
nad nemožností zodpovědět některé otázky.
Ne že by se v budoucnosti našly odpovědi, ale
až tygři vyjdou na povrch,
budou se klást otázky jinak."

Hedera helix, břečťan popínavý

Přijel jsi za mnou, trochu rozechvělý. Naplnila jsem batoh zásobami nutnými pro přežití apokalypsy a do krabice zabalila malý kousek vesmíru. Pak jsem si vyměnila místo s hruškovým džusem.
Celé odpoledne jsme se brodili zlatavou záplavou uschlé trávy a do lýtek nás kousalo ostružiní.
Z lesa jsme přinesli několik plátů březové kůry a prázdnou lahev od vína.

Nedaleko myšího pelechu jsem se posadila na houpačku a rozhoupala se tak, až jsem měla strach, že se neudržím. To abych si zapamatovala, jaký je to pocit, když člověku na tvář svítí slunce.
"Jestli tu uvízneme," řekla jsem, když se vítr, co mi zpíval ve vlasech, zase trochu ztišil, "můžeme vyrábět duběnkový inkoust a tím inkoustem psát deník na březovou kůru. A až tu za mnoho a mnoho let budou provádět archeologický výzkum, budou si moci přečíst, jak jsme se tu ukrývali před epidemií."
A že jsme tu byli šťastní.

Když se setmí, upravíš teplotu v pokoji tak, aby byla příjemná i pro ty, co mají úzké teplotní optimum. U krbu tančíme na písničku Malé kotě, spalo v botě, a do oblečení se nám vplétá kouř.
Je těžké říct, jestli svět, ve kterém žijeme, je skutečnost, nebo jen sen.
A hvězdný prach vždycky trochu skřípe mezi zuby.

Aby mi nebyla zima, spím zavalena menším slonem. Zdá se mi, že létám po obloze na desce od žehlicího prkna a snažím se pochytat co nejvíc balónků ve tvaru zmrzlinového kornoutu, které se vznáší kolem.

"V noci jsi mi něco říkala a já jsem ti telepaticky odpověděl. Teprve pak jsem si uvědomil, že to asi nefunguje."

Drosera capensis, rosnatka kapská

Sabatóza je nemoc, která vás donutí večeřet jen rohlík s hummusem.

Když jdete na koncert zpěvačky, jejíž jméno nedovedete vyslovit, je ze všeho nejdůležitější ohlídat si svůj roh.

Atmosféra je příjemná, jen poněkud inertní.
"Jestli být dospělý doopravdy znamená, že člověka přestane zajímat většina věcí, co ho do té doby zajímala, a už ho nikdy nic nenadchne, tak je to vážně na nic. Takhle jsem si to tedy nepředstavovala," řeknu a zavrtám se hlouběji do červené plyšové sedačky.
Pokouším se nevšímat si toho, že mi jakási členka tajné sekty mává nad hlavou rukama a cosi přitom drmolí, a příliš si nepřipouštět, že inertní jsem tu především já.

Možná jsem měla studovat protistilogii. Nejlépe odpovídá mému povahovému založení.
Hypotéza Excavata (česky také vykotlanci) padla už dávno. Nebo snad ne?

Ráno vstanu časně. Pojedeme mezi čerstvě osetými poli, tak rychle, až budu téměř cítit vítr ve vlasech. Dvě lahve pohozené na střeše autobusové zastávky budou svítit jako semafor. Náhlý, nečekaný poryv větru však brzy zelenou lahev shodí.
V umlkajícím světě budou ještě dlouho doznívat konejšivé tóny klavíru.

Phyllanthus fluitans, smuteň plovoucí

Naděje je něco, co vás donutí pozdě večer vyběhnout do mrazivého vzduchu, jen abyste se o chvíli později mohli vrátit zpátky domů roztřeseni zimou a zklamáním, chvilkové opojení, ze kterého nakonec jenom bolí hlava.

Eryngium planum, máčka plocholistá

Desetinná čárka je kouzelník. Pouhá její přítomnost dá někdy do pohybu věci, které dlouho setrvávaly na témže místě.

Hastrman pokřikuje: Chcípněte na plochý nohy! a pokouší se mi vyrazit přední zuby mikrofonem. Můj milý trochu žárlí, přestože by se měl cítit polichocen. Když mi na někom záleží, zásadně před ním nezpívám.

Proč souhvězdí Lva vypadá jako myš křížená se žehličkou?

Perilla frutescens, perila křovitá

Když se z kuchyně v asijské restauraci ozývá mňoukání, je to poněkud podezřelé. Jestliže si však mohu pokaždé objednat to stejné jídlo, jsem ochotná sama sebe přesvědčit, že tam jen někdo sleduje televizi.

Hudební klub není odblešen ani ve tři odpoledne, místo starožitností však vylákal ze sklepa jen nesourodé společenstvo sekáčů. Chvíli se pokoušíme proplouvat mezi pestrobarevnými vrstvami, ze všech barev však nakonec vznikne jen černá a bílá.

"Hej, tebe já znám!" zavolá na mě kdosi zpoza pultíku s podivnými tričky a obojky pro psy. "Pili jsme spolu v létě na Úvoze."
Člověk, co chodí bosý ulicemi a oživuje kameny. Poznám ho podle zenových očí, ještě chvíli však předstírám, že tápu.
"Byl tam taky ten stěhovák," pokračuje, abych se rozpomněla. "Stěhovák, co byl ve skutečnosti herec."
A taky bílé jasmíny a velký černý pes.
"Jak jdou pokusy?" zeptá se Můj Adam je taky brácha, nebo víš jak.
"Máš neuvěřitelnou paměť," řeknu místo odpovědi.

Když pátráme po památečních zázvorových bonbonech, které lze sehnat pouze ve vietnamské večerce v Huntířově, pořád se trochu třesu. Takový záchvat úzkosti, jaký způsobují neočekávaná setkání, nedovede vyvolat ani půllitr zeleného čaje.