Máky pochybné odkvetly a zmizely dřív, než jsem se s nimi stihla znovu spřátelit. Přála bych si, aby stejně rychle mizely i všechny moje pochybnosti.
Chlapec, kterého jsem kdysi fotila s květinou za uchem, už dávno zakořenil jinde.
Já však zůstávám zlomená; navždy budu klonit květy k zemi. Uvadám tak rychle.
Místo mého prvního setkání s tím, co šel kolem, i slova, která jsme si vyměnili, budou navždycky smazána z povrchu zemského.
Možná musí zaniknout celý vesmír, abych konečně našla klid.
Sbíráme klíšťata a houby, které černají tak intenzivně, že z nich lze připravit sépiové špagety po česku. I můj prsteníček na levé ruce černá. Nejspíš proto, že závidí šťastnějším prsteníčkům šťastnějších lidí.
Skutečnost, že jsem schopná zaměnit hlístník hnízdák za zárazu, mi po právu přivodí existenciální krizi.
Pondělí
Můj život se smrskl na shluky dvou až tří náhodných vět. Pokoušet se z nich následně zrekonstruovat skutečný průběh událostí je zhruba tak smysluplné jako snažit se z několika málo kosterních pozůstatků určit, jak vypadali dinosauři.
Úterý
Kočky že zoufalství polykají celé špulky nití a já domlouvám vaflovou seanci, přestože bych měla trpět sugar overdose.
Proč o mně každý říká, že jsem jako robotek Marvin ze Stopařova průvodce?
Středa
Mé pravé oko vypadá nevyspale a histony připomínají něco, co by s chutí povečeřeli afričtí ježci. Některé muškáty voní po růžích, jiné po citronech.
Čtvrtek
Velký červený hmyz umývá okna a pak se uloží k odpočinku do stínu magnetických prsou. Utrpěla jsem avokádové poranění kvůli obyčejné broskvi, snad proto, že všechny pecky od avokáda podvědomě chráním pro účely rozrůstání svého soukromého pralesa.
Pátek
Loni jsem si uvědomila, že sitcom je zkráceně situační komedie. Letos jsem přišla na to, že název manšestr pochází od města Manchester. Jsem zvědavá, jaké prozření přijde napřesrok.
Sobota
Jelen má pod světly slzníky, které vylučují světlomaz, či jelení bezoár. Prakticky veškerá zvěř má hlavu, pokud tedy právě bezhlavě nepobíhá, případně se nejedná o medúzu.
Metodou poplatku koláčky vždy, v nich se počítá 345 jelenů a baobab.
Neděle
Celý můj život je temná komora, ani to však nejspíš nezabrání tapířeti, aby došlo osvícení, po němž v mžiku blednou proužky. Někdy mi připadá, že všechno, z čeho bych mohla náhodou mít radost, se musí zákonitě pokazit.
Vyplňuji ulice novými příběhy, pečlivě pokrývám každou dlažební kostku, každičký kousek štěrku a snad i stéblo trávy, tak, jako se tapetují čtyři stěny pokoje, které člověku brání v nadechnutí.
Zdivo je však vlhké, voda z loňských sněhů stále prosakuje na povrch. Starý text už sice dávno není čitelný, je však patrné, že tam kdysi nějaký byl.
Ulovíme poslední volnou lavičku s výhledem na rozkvetlé, pestrobarevné záhony.
"Hm, růže," řekne chlapec, v hlase lhostejnost a pohrdání všemi, komu by se to místo zdálo třeba i jen docela obyčejně hezké.
A já myslím na to, jestli na hvězdárně mají pořád ještě vystavené meteority ve válcích z plexiskla a jestli se na některé z křivolakých cestiček nepovaluje ztracená kostkovaná šála.
Následky toho, že některým lidem může místní atmosféra připadat romantická, jsou nečekané. I lež, co má krátké nohy, může člověka doběhnout.
Když letní vánek přinese bělostný cukrový obláček, sklopím hlavu a předstírám, že se věnuji fotoaparátu, jenž by mohl docela dobře být ukradeným muzejním exponátem.
Existují chvíle, kdy velké anonymní sluneční brýle člověku zachrání život. Nebo přinejmenším reputaci.
(Ale kdyby sis přeci jen všimla a ptala se, proč jsem jen mlčky seděla, proč jsem nedokázala vstát a založit do slavnostního alba ještě jednu fotografii, černobílou; bylo to proto, že chci všechny, co jsem kdysi měla ráda, ušetřit pohledu na tu trosku, kterou jsem se stala.
Obzvlášť v takový den, jako je dnes.)
Bez rozmyslu nakoupím linecká srdíčka, která nejspíš nosí smůlu, citronový krém a několik skleniček s olivami a ve spěchu přeliji bílé víno do petlahve. Nakonec nevybíravě vměstnám překvapení, které je cítit jodoformem, do krabičky se žlutým víčkem.
Mé přípravy na výlety vždycky byly ukázkové.
Na odkládacím stolku v kuchyni stále stojí váza s růžemi a dveře od ledničky zdobí Pusheen na hamburgeru. Kohoutek u vany sice poněkud protéká a ušmudlaná pohovka se stala obětí úkladné vraždy, ale já jsem tu pořád doma.
Až na to, že nejsem.
U ráje Pokémonů vyrostly nové budovy a v pekařství v pasáži přestali prodávat müsli čtverečky. Vedle lávky v japonské zahrádce se povalují odpadky a hlasy ozývající se z nedaleké hospůdky jsou cizí. Mladé a cizí.
"Tohle je legendární přírodovědecký podnik," vysvětluji. "Každý si sem chodí po přednáškách posedět s kamarády."
Každý, kdo nějaké kamarády má.
