Asplenium ruta-muraria, sleziník routička

Na zábradlí posedává zmatený tučňák (možná jen loudí o starou bagetu) a poslední krokodýli opouštějí lednici.

Obrázek ustřižené zástrčky ve zdi není obrázkem pomníku ani slavobrány novým technologiím z roku 1995, nýbrž fotkou ze šťastného setkání se starým kamarádem. Jen málokdo by asi pochopil, proč mě tak potěšilo.

Zingiber oficinale, zázvor lékařský

Kočičí tlapičky voní po popcornu a ty nejvhodnější podmínky pro růst zlověstných králíků poskytuje okrová omítka.

Hodiny před půlnocí jsou jedinou utrmácenou větou, která se s krosnou na zádech plahočí přes hory a údolí několika hustě popsaných stran. Čas se rozbíhá doširoka. Ne čiperně, jako kruhy na zčeřené vodní hladině, nýbrž ospale a tak trochu těžkopádně, asi jako když se husté palačinkové těsto rozlévá po pánvičce. A nejspíš proto, že je takové horko, se jeho jednotlivé vrstvy od okrajů připalují.
(Deformace času je prý totéž co neon vlny iluze.)
Nedovedu tančit v chladnoucím karamelu, a tak si nechávám ovázat končetiny neviditelnou nití. Možná dokonce někomu dovolím, aby za mě mluvil.

Nad zahradou s léčivými rostlinami se dnes v noci rozvinou podivuhodné květy. Několik skromných kvítek zasadím i já; budou chutnat trochu po kouři a trochu po zázvoru.
Uprostřed všech těch nenadálých barev, nedaleko oprýskané zídky zjistím, že noční stolky nejspíš nebyly předurčeny k tomu, aby se z nich stala tradice.
Cestou domů půjdeme kolem skruže, která se zavrtala pod zem, neboť jí už není zapotřebí - místo studeného, nepřátelského betonu mi azyl poskytne červená, bíle puntíkovaná louka. Budu se cítit v bezpečí a v teple - aniž by kvůli mně někdo musel obíhat jehličnany.

Nejspíš jsem musela zapomenout, že jsem kdy byla šťastná, abych dokázala být aspoň spokojená.

Picea abies, smrk ztepilý

Maminka nemá záškrt, ale jen záškrtíček; i tak mě však raději poslala vyzvednout 24 krabiček krmného hmyzu.
Opravdu doufám, že mě někdo nepodezříval z toho, že jsem nekupovala suroviny na štědrovečerní večeři.

Z našeho odpadkového koše rybíma očima vyčítavě zírá krabička od vajec a z bezmála archeologických vrstev usazenin vyplouvají optimistické řecké vlajky. Konečně si mohu být jistá, že příprava na Vánoce je řádně dokončena.

Doteď se nepřestávám bavit tím, že smrk ztepilý je vlastně smrk jedle.

Manihot esculenta, maniok jedlý

Sobota
Tapíří turistika se opět příliš nevyplatila, z celkového množství puntíčků a proužků jsme viděli maximálně třicet procent. Možná bych měla začít uvažovat o tom, jestli si raději neoblíbit nějaké méně líné zvíře.

Neděle
Objevila jsem Císaře chudých v jurtě a postarala se o kočku plechovky podmanivé non Kafka polštář. Kdo by byl řekl, že rosolovité koláčky ze škrobu a lepivé rýžové mouky budou tak návykové?

Pondělí
Zálesák se vrátil ze stáže na vojenské škole a nad kelímkem dětského jablečného moštu se představuje těm, kteří ho ještě neznají: "Já jsem chlapec, který přežil."

Úterý
Má koupelna je podivuhodná. Zatímco včera tam voněl mandarinkový sirup, dnes tam byly cítit zahnívající kapustové listy. Myslím, že bych měla napsat Encyklopedii stoupačkových vůní a zápachů.

Středa
Žiji prý v Teorii velkého třesku, a tak musím celý den běhat po schodech. Na vánočním večírku jsem po tom všem tak unavená, že zvládnu jen shlédnout vědecký striptýz a krátce konverzovat o svém projektu. Tanec leklých ryb se nekoná.

Čtvrtek
Cestuji do Prahy za vytrvalého mňoukacího doprovodu. Parta pubertálních výrostků se baví tím, že se usilovně pokouší objevit zdroj těch nepatřičných zvuků.
"Kámo, jede s námi nějaká kočka, zase jsem to slyšel," povídá jeden.
"Ne, už je dlouho ticho," na to druhý. "Asi se udusila."

Pátek
Jeden z mých kocourů je neskutečně zbožný. Určitě si četl v bibli a oblíbil si tu pasáž, kde se píše: "Tlučte a bude vám otevřeno."

Sobota
Skladba And He Shall Purify z Händelova Mesiáše je skvělým soundtrackem nejen k vytírání podlahy. Dala by se také ustanovit hymnou naší laboratoře. Jen bychom museli trochu upravit text, ten stávající je totiž poněkud genderově nevyvážený.

Ribes rubrum, rybíz červený

"Uvědomila jsem si, že pečení cukroví je vlastně hrozně morbidní záležitost. Koho to kdy napadlo, sériově vyrábět tučňáky, klokany a netopýry s krvácejícím průstřelem břicha?" řekla jsem.
"Doopravdy nechápu lidi, co tvarují linecké cukroví. Vždyť to mají být kolečka!" odvětil chlapec.

Prý jsem buď šanon nebo opakující se služební cesta. Ze všeho nejvíc jsem však zaryté mlčení.
Jít příkladem se nemusí vyplatit, člověk se v příkladech totiž velmi snadno přepočítá.

"Sedmadvacetiletá žena," usoudila Marianna po chvíli, "přeci nemůže prožívat ani v někom vzněcovat milostný cit."

Nejspíš bych si měla konečně začít zvykat.

Castanea sativa, kaštanovník setý

Plastová chobotnice ve výloze sní svůj nekonečný sen o avokádu, okna katedrály se krčí za obrovskými lahvemi Coca Coly a mrtvola není mrtvola, nýbrž jen dobře vyzrálý sýr. Lidé se hemží jako mravenci v mraveništi, jejich tenké nožky jsou však při každém kroku nuceny bojovat s lepkavou vrstvou složenou z vylitého svařeného vína a přepáleného omastku z klobás, která souvisle pokrývá dlažební kostky i betonové chodníky.

Zázvorové sušenky, co přistoupily v Břeclavi, všem učarovaly - i těm, kteří ze zázvoru obvykle moc nadšení nejsou.
Nic jiného se však ani nedalo očekávat.

U stánku s pečenými kaštany chvíli přemýšlím, jak by se jim asi plavalo v krásném modrém Dunaji - a najednou mě napadne, že jsem vlastně teprve ve fázi plnění prvního kaštanového přání. Není tedy nutné zatěžovat svými požadavky další řeku.
A navíc jsem své přání tenkrát nejspíš vůbec neformulovala tak nemoudře, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Ovocný punč je neskutečně přeslazený, stejně jako hrníčky, že kterých ho pijeme.
Možná jsou však přesně tak sladké, jak by měly být.

Euphrasia officinalis, světlík lékařský

V budově z oplatek poznají nováčky už ode dveří.
Nedaleko výhružně se tvářícího hroznu balónků si nechávám ovázat ruku a z akvária vylovím papírovou rybku pro štěstí, rybku s pořadovým číslem 311.
Pak už se jen střídá červená bílá červená bílá, jako skleničky vína, jako dvě stě čtyřicet metrů vzdálený železniční přejezd, jako světla aut v tunelu, a to víření není možno zastavit.

Snažím se znovu uvelebit v dlaních konejšivého řádu. Pokouším se vysledovat vzor v pohybu světelných kuželů a tolik si přeji, aby se navzájem dotkly, alespoň na chvíli. Vím ale, že žiji ve vesmíru, kde se pravidla neporušují, ani kvůli zázrakům.

Tanec má v sobě stále cosi opojného, pohybovat se pod nánosy prachu je však rok od roku těžší.
Vzpomínám na sardinky ve stříbrných šatečkách a závěrečný odpočet, to vlnobití, které je rozneslo do všech koutů světa. Vzpomínám na večer s písmenky a cibulovými kroužky, vzpomínám na střípky mozaiky i na poslední dílek skládačky. Vzpomínám na dny, kdy jsem ještě cítila život v konečcích prstů.
Na to, jak se mé tělo pohybovalo předtím, než se proměnilo v pouhou sestavu automatických mlýnů, si však vzpomenout nedovedu.

Zrcadlově obrácené nápisy na skle mi naženou krev do tváří; trochu to štípe. Vzduch je těžký jako za noci desetikorun, ulice jsou však prázdné. Neznámé ruce nás ochotně uloží do ploché krabice na pizzu a doručí do tlamy podřimující štiky dřív, než se do nás stačí dát zima.

Za papírovými zdmi papírového pokoje jsou papírové závěsy a na papírových postelích je papírové povlečení, slibující papírový spánek, spánek prázdný jako nepopsaný list.
Když mi ráno papírově bílé světlo vymete z očí všechny kousíčky zaschlé řasenky, zjišťuji, že štěstí mám na dosah své levé ruky.

Pod lustrem jako z italského filmu sbírám prstem ze stolu drobečky opečeného chleba. V pozadí svádějí lovečtí psi svůj nekonečný boj; z jejich upocené srsti čpí marnost a vyčerpání. Strýček Pompo zatím zvesela sází vejce na talíř a ze sázených vajec rostou kuřata.

Když opouštíme dům, jehož stěny zdobí torza mořských panen, v akváriu ještě pořád plavou zlaté ryby.

Valerianella locusta, kozlíček polníček

V lednici se mi usídlilo ledové monstrum. Vypučelo z její zadní stěny a postupně spolykalo všechny její stálé obyvatele. Když pohltilo i archivní hořčici a osrstěnou marmeládu, nezbylo mi než zasáhnout. Oslabila jsem příšeru fénem a poté jí tupým kuchyňským nožem bez milosti usekla hlavu.
Snad se mi její potomci zase nebudou mstít na nevinných salátech.

Zavinutí/rozvinutí (complicatio/explicatio) - Bůh je plnost všeho, vše je v něm zavinuto. Tvoří svět tak, že sám sebe "rozvine" na nižší úroveň.

Doopravdy jsem někdy navštěvovala předmět jménem Novověká filosofie a věda?

Cerastium tomentosum, rožec plstnatý

Kdysi se mi dařilo uzavírat realitu do slov. Pečlivě jsem obalovala všechny její hroty a ostré hrany větami, až nakonec nezbylo vůbec nic, co by mohlo zranit. Nyní ve mně taková snaha vzbuzuje spíše úzkost než úlevu; snad proto, že veškeré obaly se dávno dostaly na černou listinu a ty recyklované nikoho nezajímají.

Zavinutí/rozvinutí (complicatio/explicatio) - Bůh je plnost všeho, vše je v něm zavinuto. Tvoří svět tak, že sám sebe "rozvine" na nižší úroveň.

Doopravdy jsem někdy navštěvovala předmět jménem Novověká filosofie a věda?

Lemna minuta, okřehek nejmenší

V průběhu odpoledne jsem přestala existovat. Zmizela jsem při přesunu z místa A do místa B, uprostřed chodby, kterou už dlouho nikdo nevytíral.
Kdyby se snad po mně někdo sháněl, řekněte mu, že mám dovolenou. Dovolenou od světa.

Musím už si konečně zjistit, co je to makapoud.

Polypodium vulgare, osladič obecný

Děravým kotlíkem rezonuje diskografie The Lumineers a dítě se dožaduje přesného pojmenování rozmanitých strojů zemědělské techniky.

Filosofka tvrdí, že můj milý je brložní medvěd. Říká to tónem, jako by to snad byla nějaká nevýhoda. Jenomže to ještě netuší, že díky němu budu mít letos ty nejsladší vánoční perníčky na světě.

Přála bych si, abych nikdy nebyla objevila tajemství vozu číslo tři.

Quercus petraea, dub zimní

Když se vracím domů, ulice jsou vycpané mlhou, v níž se dá plavat, mlhou, která chutná jako cukrová vata - pokud ji tedy trochu osladíte.
Stále dokola si opakuji: "Díky Bohu, že už je konec, konec tomu všemu."

Přemýšlím, že bych se obrátila na některého z náhodných kolemjdoucích a se zmateným výrazem v očích se ho zeptala: "Promiňte, poradíte mi prosím, kudy se dostanu k metru? Jsem v téhle realitě nová..."
Jenomže tato realita se příliš neliší od té, v níž jsem až doposud žila. Vstup do metra je na svém místě a ochotně sežvýká každého, kdo se ocitne v jeho blízkosti. I v této realitě mám na sobě svůj starý kabát a v jeho pravé kapse ořechy od Hastrmana. Jsou snad trochu jiné, to ano, ale pořád tam jsou.
Vím, že teď už se mohu bez obav rozběhnout za Blankytným medvědem, vrhnout se mu do náručí a uložit se spolu s ním k zimnímu spánku.
Konečně je to za mnou, konečně jsem volná.

Do sítnice se mi vypálilo velké bílé O a otevřelo mi průchod do jiného vesmíru, do vesmíru, v němž se plní přání a všechny cihly jsou bezpečně na svém místě. A žena se jménem začínajícím na totéž písmeno pak vytvořila z tónů a slov tu magickou sekvenci, která mi umožnila vyrekombinovat vše, co se událo mezi první a druhou repeticí. Chtěla jsem jí poděkovat, ale ona se bez vysvětlení vrhla do rozbouřených vod.
Nejspíš proto, že se stalo to jediné, co se stát mohlo.

(Tunel, který jsem míjela, měl přeci na svém čele vyryté vrásky tvořící slovo "neboj". A kamenům lze většinou věřit.)

Vymývání ran bolí vždycky, ale je to mnohem snesitelnější, když vám k tomu hraje dobrý soundtrack.

Hylocereus undatus, pitahaya červená

7. listopadu 2018
Mým jediným narozeninovým přáním je to, abych už nikdy žádné nemusela slavit.

7. listopadu 2019
V nepříznivých povětrnostních podmínkách jsem dostala narozeninový donut. Dokázala jsem sfouknout svíčku dřív, než to za mě udělal vítr, a tak jsem si mohla něco přát. O hodinu později mi napsal chlapec, který na mě čekal před domem s kyticí růží: "Tak si pro mě pojď!"

Jestli někde existuje někdo, kdo třídí narozeninová přaní na ta, která se splní a která nikoliv, evidentně má víc rozumu než já.

Pulmonaria obscura, plicník tmavý

Večer je tmavý, větrný a nehostinný. Bloumám halou, v níž jsem před několika měsíci svačila olivového šneka, a mám hlad. Téměř lituji, že nekouřím. To bych si totiž sedla před nádražní budovu a roztrpčeně si zapalovala jednu cigaretu za druhou.

(Když zarachotily klíče v zámku, všechny dlaždice z mozaiky popadaly na zem. Kdybych je směla pozorovat ještě o pár okamžiků déle, jistě bych je přistihla, jak se vyděšeně pokoušejí zalézt pod nábytek. Měla jsem však jen několik málo minut na to, abych si posbírala svoje věci a dobrovolně odešla, pokud jsem tedy nechtěla být vystrčena na parapet vedle ptačího krmítka a ponechána svému osudu.

Na autobusovém nádraží to vypadalo, jako by snad před něčím utíkali všichni. Ti pohotovější z davu objali přecpané autobusy svými chapadly a přisáli se na střechu, mně však nedovolili ani to, abych se stočila do klubíčka v zavazadlovém prostoru.
Přišla jsem o většinu únikových cest. Nezbylo mi proto než proplazit se městem a trpělivě čekat.)

Sednu si na studené schody nádražní budovy a alespoň se roztrpčeně tvářím. Nepomáhá to. Vydám se proto podél plotu z vlnitého plechu za medvědem, kterého kdosi pověsil u silnice hlavou dolů. Vzduch, který město vydechuje, však rychle houstne; brzy už nejde udělat další krok.

Na nástupišti stojí vousatý chlapík ze sauny a mrazí svoje tělo i duši; snad chce zase na pár okamžiků vidět.
Přemýšlím, zda ho mám požádat o autogram, nebo se ho raději zeptat, jestli je přípustné, aby člověku v tiché odpočívárně hlasitě kručelo v břiše.

"Vážení cestující, náš vlak mimořádně končí svou jízdu v této stanici. Prosíme, vystupte."

Chaerophyllum temulum, krabilice mámivá

V trolejbuse jsem potkala džínovou paní. Měla na sobě džíny, džínovou bundu, čepici i batoh, všechno pečlivě sladěné do tmavě modrého odstínu. Když jsem se chtěla přesvědčit, zda nosí i boty potažené džínovinou, čekalo mě zklamání - na nohou měla obyčejné šedivé tenisky.
Dnešní svět nejspíš nepřeje dokonalosti.

Během několika málo dní rozbořily bagry nápis "Je to jen sen, Alenko." a na kopci pod oknem mi vykvetl tenisák.

Své věci skládám do krabic bez odmlouvání.
Teď už vím, že všechno se mění - a že jakýkoliv odpor je zbytečný.