Aldehyde dehydrogenase 2

"Aldehyde dehydrogenase 2 plays a crucial role in maintaining low blood levels of acetaldehyde during alcohol oxidation. In this pathway, the intermediate structures can be toxic, and health problems arise when those intermediates cannot be cleared. When high levels of acetaldehyde occur in the blood, facial flushing, lightheadedness, palpitations, nausea, and general “hangover” symptoms occur."

"Prosím přijď," píše Hastrman. "Zase jsem dostal ránu."
A tak jdu.
Jdu na pavlače, přesto, že jsem si to tolikrát zakázala.
Když odemykám, slyším zevnitř dunět hudbu. Hastrman spí v cizí posteli a neklidně se převaluje. Posadím se na kraj matrace, ukazováčkem mu kreslím obrazce na odhalené kůži a přemítám nad tím, že bych tam vůbec neměla být.

Když se probudí, nastává čas prázdných pohledů a zmatených vět.

"Vůbec nevím, jestli mám věřit tomu, co mi tu vyprávíš," povzdechnu si.
"To je na tom to nejhorší," odpoví. "Že všechno, co říkám, je pravda. Mám totiž odžito na šedesát, sedmdesát let dopředu. Zažil jsem úplně všechno, co se dalo, už jsem dokonce založil i rodinu. Mám desetiletého syna. Tos nevěděla, co?" vychrlí na mě a po těch slovech mi strčí pod nos snímek jakéhosi chlapce s úplně stejnou patkou, jakou má sám. "Tohle je on."
"Co jste mu to dali za jméno?"
To je jediná otázka, kterou v tu chvíli dokážu položit.

Prohlížíme fotografie a já mlčím.
"Potřebuješ asi čas, abys to vstřebala, co?"
"Hm," přisvědčím, přestože mě v tu chvíli nejvíc zajímá, jak zní český název rostliny, z níž se získává pilokarpin, a proč jsou ty čtverečky na povlečení tak hloupě natištěné, že jejich středy nelze vést přímka, která by zároveň protínala i rohy.

"A jak to s námi teď bude?" zeptá se Hastrman.
"Já nevím. Já jsem prostě asi jenom unavená."
Pár minut se přetahujeme o peřinu, nejspíš proto, abychom nemuseli mluvit.

"Řekni mi upřímně - co ty po mně vlastně chceš? Co by sis přál, aby se stalo?"
"Potřeboval bych zase nějaký dlouhodobý vztah..."
"Ale víš, že se podle toho vůbec nechováš, že jo?"
"Je těžké si na takový stav znovu zvyknout. Ale určitě by to šlo."
"No, věřím, že objevíš někoho, s kým to půjde samo."
Když se na mě podívá, zjistím, že jeho oči plavou kromě alkoholu i v něčem, co připomíná smutek. "Ty mě nemiluješ, ty jsi jen fascinovaná. Jako všechny."

"Pro dívku, kterou mám rád, budu klidně i zabíjet. Když tě někdo urazí, porvu se do krve..."
"Jenže já o to asi nestojím," řeknu. Myslím na to, že bych spíš ocenila někoho, kdo by se porval s těmi šlahouny prázdnoty, co mnou prorůstají jako parazitická housenice bezbrannými tělíčky hostitelského hmyzu.
"Vidíš? Ty takového citu nejsi vůbec schopna. Nedokážeš tak moc milovat, nedokážeš si nikoho k sobě připoutat."

I kdyby pátral několik hodin, jen těžko by nalezl slova, která by mě ranila hlouběji.
"Vždyť ty o mně víš úplný hovno!"
"Divila by ses, co všechno o tobě vím," odvětí a ze všeho nejvíc to zní jako výhrůžka.

Pak se mi zpříma podívá do očí a mlčky mi na nohy vychrstne dvě deci červeného.

"Tohle vážně nemám zapotřebí. Jdu domů."
Vstanu z postele a cítím, jak mi po holeni stékají kapky vína.

"Jestli teď odejdeš, tak už se mě nikdy nepokoušej kontaktovat. Nikdy mi nepiš, a když se potkáme na ulici, nehlas se ke mně."
"Víš, že to bude těžké."
"Myslím to vážně. Slib mi to. Ruku na to, že už nikdy nepošleš ani písmenko."
"Tak teda sbohem," řeknu a neochotně mu podám pravici. Přitáhne si ji k obličeji a velice pomalu mi olízne prsty. Snad abych nikdy nelitovala toho, že jsme se rozloučili.
"Ty seš magor, fakt."

Než se dostanu domů, několikrát mi zazvoní telefon.
Nevšímám si ho, neboť jsem něco slíbila a polité kalhoty tolik studí.

"Vrať se! Nejsem z lidí, co smí zahazovat úžasný. Nahatej jsem běžel až na rozcestí a ty už jsi byla pryč..."