"Hele, zase žížala! Nehledá ten detektor místo kovů spíš žížaly?"
Smutně se pousměju. "Samozřejmě. Víš kolik taková žížala obsahuje železa?"
"To jako vážně?"
Po chvíli objevíme pravého viníka toho povyku.
Překrásné hliníkové víčko - kdyby nebylo přejeté kombajnem, bylo by snad skoro jako nové.
"No jasně," řeknu. "To se dalo čekat už podle toho zvuku."
"Že jo? Ten detektor vždycky tak divně kvičí, když je to něco takového. Myslím, že odteď bychom měli všem víčkům říkat kvíčka."
Ještě před několika málo lety bych podobné hříčky vymýšlela sama a pak se jimi dokázala bavit klidně i pár hodin.
Teď mi však takové žertíky připadají spíš k pláči než k smíchu.
Pomalu vzhlédnu od té pasti na mamuta, co jsme právě vykopali.
"V kolik hodin že to musíš být zpátky v Brně?"
Je nalezlá nejenom železy, ale nově i stříbřitě bílým thoriem.
OdpovědětVymazat