7. září

Po večerech už zase chodím po bytě s peřinou pevně ovinutou kolem ramen a v krajině nad žaludkem mi pomalu začíná bujet svíravý, dusivý strach z příštích dnů, týdnů a měsíců.

Všichni tak nějak podvědomě víme, že to nakonec neustojím a zkamením sama v tom neskutečně vymrzlém bytě.
Až s blížícím se jarem mě najdou; tu vysušenou mumii pod ledovou krustou, balíček osamělosti v puntíkatém látkovém obalu.

Zkoušela jsem sebe sama přesvědčit, že podzim bude heboučký a konejšivý jako šálek horké čokolády a zima jiskřivá jako krystalky fenylmethylsulfonyl fluoridu při mínus osmnácti.
Nynější chladné večery však dávají tušit, jak moc jsem se mýlila.

Bude prostě jenom čím dál větší zima.