5. září

Ospalé minuty si rozkládají peřiny v prázdných šálcích od kávy, snad aby stihly ukrýt své neposedné vteřinové ručičky před nezajímavými monology.
A já, v pomlkách mezi větami, bloudím v labyrintech a hraju si na špióna.

(„Zní to trochu děsivě. Co bude, až mě chytneš?“
„Nevím… Asi trapné ticho?“)

K večeru mě zajmou a odvedou kamsi do výšin, kde střechy usínajícího Brna probleskují mezi světelnými řetězy.
Už aby byla noc, říkám si.

Moje rezolutní prohlášení I'll go home now, I am drunk and sleepy. vyvolá oprávněnou vlnu veselí. O necelou minutu později už pláču zavřená v kabince dámských záchodků.
Ostatně jako vždycky, když jsem opilá.

„Pojď ven,“ píšu, snad abych zaplašila náhlý šok ze samoty.
„Teď?“
„Jo!“ 
(Nesmlouvavý vykřičník přidávám především proto, abych přesvědčila sebe sama, že to třeba není tak špatný nápad, jak by se mohlo zdát.)

Překvapí mě, jak prudce se ochladilo. Podzim už začal prorůstat krajinou na pomezí dne a noci jako nenápadné, ale o to agresivnější mycelium.
Šplháme k Petrovu a cizí mikina mi sedí na ramenou jako doposud nepříliš zkrocené divoké zvíře. Sice mě zahřívá, ale přesto je připraveno prokousnout mi v nestřeženém okamžiku hrdlo.

Když se mi po chvíli nabídne pohled na byt s terasou, ani se nepokouším zapamatovat si jeho polohu. Minimálně jeden z nás za sebou totiž zanechává lesknoucí se slizovité cestičky a sen o pohlednici plné pand a jedovatých bylin se tak rozplývá v nenávratnu.

Nedaleko od uřezaných biskupských ručiček žertujeme o tom, že mě druhý den ráno najde někdo rozporcovanou ve křoví.

Strach dostanu až ve chvíli, kdy mi po páteři přejedou cizí prsty, ten nečekaný mrazík uprostřed léta, a proradná mikina přitiskne svá ústa k mojí šíji.

Ode dneška si už nehraju.