Zapojuji se do nebezpečné hry pořádané mafiány, vyleká mě však i žena nesoucí odpadky do popelnice.
Rostliny nemají žádný ekvivalent pulzu, přesto však nejspíš mohu s jistotou říct, že ta nejdůležitější z mých květin právě zahynula.
Osud mi už neumetá cestičku, naopak na ni začal sypat kamení a zlovolné bakterie. Nejsem si jistá, jestli je to proto, že mi najednou přestal přát, nebo proto, že usoudil, že teď už si dovedu poradit sama.
Snaha zajistit si klidný spánek mi zajišťuje pouze řádnou porci nočních můr, z nichž člověk hrůzou oněmí. To, co se nepodařilo rozbít napoprvé, se napodruhé roztříští na tisíc kousků a nadobro rozbije také můj pokus o odpočinek.
Účastním se ochutnávky sněmovních obstrukcí a pátrám po jednom viru, zatímco utíkám před jiným.
Pokud je ve světě nějaký řád, jsem další na řadě, doufám však, že mi dech vystačí aspoň do víkendu.
Zasazuji se o to, aby myší ouška zůstala i nadále růžová a sepisuji reportáže o ušní epidemii.
Nejsem si jistá, jestli mě má těšit, nebo mrzet, že vzbuzuji nepatřičnou žárlivost, výročí nálezu vybuchlého granátu však bude každopádně potřeba oslavit.
Za pochodu se učím vysokou knedlíčkovou matematiku a místo zametání problémů pod koberec zase jednou narychlo zametám špínu pod skříně. U toho jen potichu doufám, že když umělá inteligence dovede vytvořit recept na veganský bezlepkový moučník podle vlastních cukrářských zkušeností, umí také odhadnout, jaký dárek by ráda dostala k narozeninám.
Nechávám dav s plastovými kelímky plnými vína, aby mi půl hodiny v kuse šlapal na kuří oko, protože to považuji za svou povinnost, a nejspíš předčasně pohrdám možností seznamovat se s novými lidmi.
Nic takového jako příliš čokoládový dort neexistuje.
Sama sobě se stávám ženou s klíči a kvůli všeobecnému dobru plaším kosa polárního, čímž se připravuji o to jediné, na čem mi v tu chvíli záleží.
Poštvala jsem si proti sobě jakési hinduistické božstvo, a tak se můj sen o hnilobě stává téměř prorockým. Naštěstí místo mě noční hlídku drží jiní, a já tak mohu odjet na hory nádobí bojovat s příliš rychlým táním sněhu.
Správná výhra z tomboly nejspíš nebyla až zas tak správná.
Několik týdnů jsem posouvala figurky po hrací ploše sem a tam, ty však nikdy neprovedly akci, kterou jsem od nich očekávala. Nezbylo mi tedy nic jiného, než postavit se na herní plán sama.
"Nechtěl bys se mnou jít na ples?" zeptala jsem se.
"Klidně půjdu," odpověděl Zálesák.
Přesně takhle jednoduché to bylo.
V následujícím týdnu jsem stále dokola navštěvovala obchůdky s bižuterií a zase z nich odcházela, protože jsem s ničím nebyla tak docela spokojená. Bylo to směšné - jako by snad úspěch jednoho večera závisel na tom, jestli se mi podaří najít dokonale ladící náušnice a sponu do vlasů.
Přitom už bylo všechno dávno dané.
---
Mezi námi dvěma od věků leží černá díra, kolem níž se otáčí celá galaxie. Snad proto mě to tak táhne tvým směrem, přestože je mi jasné, že se k tobě nemám nikdy šanci přiblížit.
Ve skutečnosti to ovšem není žádné silné gravitační pole, co mi v tom brání.
Striktně vzato, neexistujeme vlastně ani my dva.
Všechno v tomhle příběhu totiž záleží jenom na tom, kam umístíte pozorovatele.
---
Přijdeš v botách, které se rozpouštějí. Tváře máš zčervenalé mrazem a mně na chvíli vezme dech, jak moc ti to sluší.
Kdyby mi někdo kdysi řekl, že se mnou jednou půjde tančit tak hezký, milý a chytrý kluk, nevěřila bych tomu.
Zasměju se své vlastní pošetilosti.
Když jsem chodila do tanečních, tenhle kluk byl teprve v první třídě.
Vejdeme do sálu a mně na hlavu spadne padesát kilo mouky.
Skoro se mi nechce věřit, že svět, který se převrátil vzhůru nohama a několik let jimi mával jako bezmocný brouk ležící na krovkách, dokázal vyskočit a zase kamsi utíká.
Vím, že je na čase, abych se i já konečně odvážila opustit bezpečí svého úkrytu a připomněla si, jaký je to pocit, když člověka na chvíli oslní slunce. Jsem neskutečně vděčná, že mám při tom poblíž právě tebe.
---
Dívám se, jak přebíháš polovinu sálu, ve snaze vzpomenout si na jakousi komplikovanou sekvenci kroků, a uvědomuji si, že neznám slova, která by zcela zachytila to, co právě cítím.
Vím, že jsem odsouzena k tomu, abych tě milovala, už napořád; nebo aspoň do té doby, než přestane hrát hudba.
Šťastný člověk s klarinetem nám štěstí
nepřinese. Zaplaví sál vlnou melancholické nudy, v níž se nikomu příliš
nechce plavat.
„Teď se můžete půl hodiny objímat a třeba si i vyznat lásku, pokud jste to
ještě neudělali,“ řekne.
Trochu pohrdavě se zasměješ.
Já jen mlčky sklopím pohled k ubrusu a myslím na to, že čas je ve všech ohledech nemilosrdný.
Když nastane doba improvizací, pochopím, že dnes večer už nedostanu další příležitost přiblížit se ti. Ukryjeme se v bezpečném pološeru balkonu a sledujeme nespoutané víření v hlubinách. Naklonit se přes zábradlí balkónu a trochu závistivě pozorovat, jak lidé tančí, smějí se a žijí možná patří k opakujícím se motivům nejenom mého příběhu.
Upozorníš mě na záhadu existence červeného a modrého hloučku, která ti zjevně připadá fascinující.
"Třeba je to proto, že děvčata v červených šatech jsou odvážnější, a tak si troufnou blíž k reproduktorům," navrhnu.
Chvíli uvažuji nad tím, co to o mně vypovídá, když mám šaty tmavě zelené.
Po půlnoci se nechám přesvědčit ke krádeži rostliny na památku.
Přemýšlím, kdy naposledy jsem byla tak šťastná a zároveň měla takový strach, nahlas však neřeknu nic. I já mám totiž svoje vnitřní kontrolory.
Když čekáme na zastávce na autobus, uvažuji nad tím, jestli bych si mohla dovolit obejmout tě na rozloučenou.
Než se stihnu rozhodnout, pohltí mě tma a chaos popůlnočního rozjezdu.
Přála bych si žít ve světě, ve kterém tě mohu chytit za ruku, kdykoliv to budu potřebovat.
Takový svět je však ode mě vzdálený mnoho a mnoho světelných let.
Bláznivá kočičí žena nosí klobouk, protože se bojí, aby si kočky z její hlavy neudělaly škrabadlo, a vždycky chodí po mňoukavé straně ulice.
A já nemám na práci nic jiného, než být nablízku tomu, kterému bych chtěla omdlít do náruče v případě, že bych se příliš nadýchala par chloroformu.
Desetiprocentní roztok Sava prý dokáže vyřešit téměř každý problém, mně však dovede pouze s jistou dávkou škodolibosti zapichovat jehličky do plic.
Svůj páteční záchvat smíchu jsem si odbyla už ve čtvrtek, na dnešek mi tak zbyla už jen únava a kašel.
Vysílám místo sebe delegaci do blázince obydleného astrofyziky, abych výměnou za chlebíček směla strávit další večer s leklou rybou.
Tentokrát ji aspoň budu moci chytit za ploutev.
Nechávám se přesvědčit o tom, že počítat do čtyř je lepší než počítat do šestnácti a že jsem dlouhé roky žila v bludu, který se mi nikdo neobtěžoval vyvrátit.
Nakonec však zjišťuji, že jsem se jen nevědomky nechala obsadit do epizody seriálu Velmi křehké vztahy.
Na svátek svatého Valentýna rozdávám materiál na výrobu sacharidové obdoby myelinu, nikoliv však z lásky, nýbrž ze soucitu. I osamělá myš dostává valentýnskou čokoládu, já si tu svoji musím koupit sama ve slevové akci v Tescu.
Lososí samice sbírají květiny do herbářů a zapisují literární díla na okraje novin.
A já bloumám mezi regály s hračkami a elektronicky si vylévám srdíčko tak intenzivně, až se trochu bojím, že tam brzy kvůli té kaluži někdo uklouzne. Kupuji si troje silonky do zásoby a v pravěkých sedimentech pátrám po tanečních botách; ještě bych si pro jistotu někde měla sehnat prášky na uklidnění.
Sbírám vzácné světlo ze zářících podmořských muchomůrek a raději se vyhýbám skladu chlazených nájemců.
Ve vlaku tři hodiny v kuse vzpomínám na to, jak se ukázalo, že jsem si opět dělala falešné naděje; před tím, abych stejnou chybu udělala i po čtvrt roce, mě to však stejně nejspíš nezachrání.
Místo obvyklých dotazů na přesnou barvu svetru musím nečekaně čelit příliš osobním otázkám ohledně svojí budoucnosti, což spotřebuje každičkou molekulu glukózy v mém mozku.
Je doopravdy štěstí, že jsem už vzala na milost Mila oplatky.
Příběh o setkání na schodech poté vyprávím slabým hláskem ještě několikrát, jen proto, abych sdělila podstatnou informaci jinému člověku než tomu, na kterého mluvím.
Zpráva byla doručena, teď už záleží na tom, jak s ní příjemce naloží.
Zmrzlá počítačová myš požaduje snídani ve formě ledové kávy a mě bolí každé slovo, výjimečně ne kvůli nadbytku emocí.
Nachlazení je mýtus, meluzína mi však přeci jen dokázala ukrást hlas.
Vydry vypadají, jako by celou noc proflámovaly, a já zním, jako bych se měla každou chvíli rozplakat.
Přestože se mi vrátila schopnost mluvit, o některých věcech ještě mluvit nedovedu.
Topím své bláznivé hypotézy v hydroxidu draselném a dokud mohu, sním aspoň o tom, že jednou splatím dluh za půlnoční kávu.
"Konečně cítím změnu k lepšímu," řekne Hastrman v kavárně s okovanými jídelními lístky.
Když se pak vracím s kyticí narcisů domů, připadá mi, že bych tomu snad i já mohla věřit.
To, co si představujeme, se nikdy nesplní; vesmír to nedovolí.
Pokouším se dešifrovat komunikaci počítačově myši žijící na vrcholu rozvodné skříně a do noci téměř horečnatě blouzním, protože jsem ochutnala cukrovinku kontaminovanou nápojem lásky.
Když příliš pláčete nad slaným karamelem, stane se z něj karamel přesolený.
Svět zasypalo bílé peří, nastalo náhlé ticho.
I všichni v mém okolí mlčí; chystám se proto zavolat do minulosti, snad z nudy, snad o pomoc.
Zapaluji poslední světlici, kterou mám k dispozici a hned vzápětí toho lituji.
Ne snad proto, že bych si ji chtěla šetřit na ještě horší časy, nýbrž proto, že si konečně uvědomím, jak dlouho jsem se upínala k něčemu, co už dávno nemá sílu prozářit temnotu.
Následuji bílého králíčka do míst, kde mezi zchátralými betonovými budovami rostou gigantické houby s barevnými svítícími klobouky a rozzlobené kočky zpívají duety.
U betlémské stáje se tyčí obrovské hrnky a Ježíšek je přikrytý zmačkanou účtenkou. Na oslavě servíruji kravské lejno, které však chutná překvapivě dobře; zjevně mi tedy chybí nejen cukrářský talent, nýbrž i schopnost správně vyhodnotit situaci.
Mám kapsy plné žita, protože jsem upekla příliš mnoho muffinů z bezlepkové mouky. Nakonec se mi podaří zbavit obého. Musím kvůli tomu však předvést ty nejefektnější triky a poté několikrát explodovat.
Místo toho, abych se věnovala odstraňování rotujících nečistot, snažím se vší silou zpomalit hodinové ručičky, které příliš rychle obíhají ciferník.
K zahnání hladu mi stačí pouze poslech vyprávění o bagetách.
Na poličce s chemikáliemi
leží úhledně poskládané
modré trenky obřích rozměrů.
O víkendu prý musíme zařídit,
abychom už neměli prezidenta,
kterému by bylo vhodné je poslat.
Po vydatném spánku se probouzím do ospalého světa, takže se mě ospalost znovu nevyhnutelně zmocní; zvlášť proto, že přemýšlím, jak to vypadá, když spí lidé, které mám za úkol v noci udusit polštářem.
Ničivé následky mé vlastní liknavosti mě dohání právě ve chvíli, kdy jsem odhodlána začít pracovat pilně.
Myslím, že to já jsem ten člověk, kterého by bylo potřeba utratit z milosti - nebo aspoň člověk, který by měl dostat hrneček s nápisem "Ale ze sraček můžete vytáhnout se."
Probudila jsem se ve 21 hodin a 34 minut mezi paneláky na ďáblickém sídlišti. Stála jsem právě v uprostřed betonové ohrádky, v níž popelnice každý den poslušně přežvykují svůj směsný odpad, v natažené ruce držela svůj telefon a fotila opuštěnou pirátskou kopii CD Michala Tučného, ke které jsem pocítila jakousi podivnou sounáležitost.
O vysloužilé přístroje a zastaralé modely už nikdo nemá zájem, a tak si musí udělat svoji vlastní silvestrovskou párty uprostřed liduprázdné ulice, napadlo mě.
V tu chvíli pár metrů ode mě explodovala petarda, kterou kdosi vyhodil z okna. Snad bych úlekem i vykřikla, nedařilo se mi však odtrhnout rty od sebe.
Sama sobě jsem totiž zašila ústa; to abych nemohla promluvit do doby, než zase budu mít o čem.
Do ulic mě vyhnal pocit vlastní intelektuální nedostatečnosti.
Odsoudila jsem se k nekonečnému bezcílnému bloudění nočním městem, v němž mi na cestu svítila jen zářící okna, za kterými se bavili lidé, lidé o tolik živější než já, a dobře jsem věděla, že ten rozsudek je spravedlivý.
Jen o pár hodin dříve jsem přelezla branku a utekla z psychiatrické léčebny. Nejspíš jsem tam však měla raději zůstat, abych nemusela plánovat útěky odjinud, ze světa, v němž se řeší svatby, robotické vysavače a hypotéky, ze světa, do kterého nepatřím.
Jednou třeba znovu získám právo účastnit se oslav příchodu nového roku, právo mluvit s lidmi, kteří něčeho dosáhli, právo trávit s nimi čas v jedné místnosti, v místnosti jako vystřižené z katalogu o bydlení. Dnes to právo však ještě nemám.
Ze všeho nejdřív totiž musím znovu přijít na to, jak se vytvářejí slova, znovu se naučit, jak se skládají do vět, které něco znamenají.
Tři dny po Novém roce jsou prý lidé stejně staří jako dřív, já však stárnu každý den.
