Probudila jsem se ve 21 hodin a 34 minut mezi paneláky na ďáblickém sídlišti. Stála jsem právě v uprostřed betonové ohrádky, v níž popelnice každý den poslušně přežvykují svůj směsný odpad, v natažené ruce držela svůj telefon a fotila opuštěnou pirátskou kopii CD Michala Tučného, ke které jsem pocítila jakousi podivnou sounáležitost.
O vysloužilé přístroje a zastaralé modely už nikdo nemá zájem, a tak si musí udělat svoji vlastní silvestrovskou párty uprostřed liduprázdné ulice, napadlo mě.
V tu chvíli pár metrů ode mě explodovala petarda, kterou kdosi vyhodil z okna. Snad bych úlekem i vykřikla, nedařilo se mi však odtrhnout rty od sebe.
Sama sobě jsem totiž zašila ústa; to abych nemohla promluvit do doby, než zase budu mít o čem.
Do ulic mě vyhnal pocit vlastní intelektuální nedostatečnosti.
Odsoudila jsem se k nekonečnému bezcílnému bloudění nočním městem, v němž mi na cestu svítila jen zářící okna, za kterými se bavili lidé, lidé o tolik živější než já, a dobře jsem věděla, že ten rozsudek je spravedlivý.
Jen o pár hodin dříve jsem přelezla branku a utekla z psychiatrické léčebny. Nejspíš jsem tam však měla raději zůstat, abych nemusela plánovat útěky odjinud, ze světa, v němž se řeší svatby, robotické vysavače a hypotéky, ze světa, do kterého nepatřím.
Jednou třeba znovu získám právo účastnit se oslav příchodu nového roku, právo mluvit s lidmi, kteří něčeho dosáhli, právo trávit s nimi čas v jedné místnosti, v místnosti jako vystřižené z katalogu o bydlení. Dnes to právo však ještě nemám.
Ze všeho nejdřív totiž musím znovu přijít na to, jak se vytvářejí slova, znovu se naučit, jak se skládají do vět, které něco znamenají.
Tři dny po Novém roce jsou prý lidé stejně staří jako dřív, já však stárnu každý den.
Jsi jedinečná duše, protože jsi zbloudila. Nebo naopak.
OdpovědětVymazat