Sagittarius A*

Několik týdnů jsem posouvala figurky po hrací ploše sem a tam, ty však nikdy neprovedly akci, kterou jsem od nich očekávala. Nezbylo mi tedy nic jiného, než postavit se na herní plán sama.
"Nechtěl bys se mnou jít na ples?" zeptala jsem se.
"Klidně půjdu," odpověděl Zálesák.

Přesně takhle jednoduché to bylo.

V následujícím týdnu jsem stále dokola navštěvovala obchůdky s bižuterií a zase z nich odcházela, protože jsem s ničím nebyla tak docela spokojená. Bylo to směšné - jako by snad úspěch jednoho večera závisel na tom, jestli se mi podaří najít dokonale ladící náušnice a sponu do vlasů.
Přitom už bylo všechno dávno dané.

---

Mezi námi dvěma od věků leží černá díra, kolem níž se otáčí celá galaxie. Snad proto mě to tak táhne tvým směrem, přestože je mi jasné, že se k tobě nemám nikdy šanci přiblížit. 
Ve skutečnosti to ovšem není žádné silné gravitační pole, co mi v tom brání.
Striktně vzato, neexistujeme vlastně ani my dva. 
Všechno v tomhle příběhu totiž záleží jenom na tom, kam umístíte pozorovatele. 

---

Přijdeš v botách, které se rozpouštějí. Tváře máš zčervenalé mrazem a mně na chvíli vezme dech, jak moc ti to sluší. 
Kdyby mi někdo kdysi řekl, že se mnou jednou půjde tančit tak hezký, milý a chytrý kluk, nevěřila bych tomu.
Zasměju se své vlastní pošetilosti.
Když jsem chodila do tanečních, tenhle kluk byl teprve v první třídě.

Vejdeme do sálu a mně na hlavu spadne padesát kilo mouky. 
Skoro se mi nechce věřit, že svět, který se převrátil vzhůru nohama a několik let jimi mával jako bezmocný brouk ležící na krovkách, dokázal vyskočit a zase kamsi utíká.
Vím, že je na čase, abych se i já konečně odvážila opustit bezpečí svého úkrytu a připomněla si, jaký je to pocit, když člověka na chvíli oslní slunce. Jsem neskutečně vděčná, že mám při tom poblíž právě tebe.

---

Dívám se, jak přebíháš polovinu sálu, ve snaze vzpomenout si na jakousi komplikovanou sekvenci kroků, a uvědomuji si, že neznám slova, která by zcela zachytila to, co právě cítím.
Vím, že jsem odsouzena k tomu, abych tě milovala, už napořád; nebo aspoň do té doby, než přestane hrát hudba.

Šťastný člověk s klarinetem nám štěstí nepřinese. Zaplaví sál vlnou melancholické nudy, v níž se nikomu příliš nechce plavat.
„Teď se můžete půl hodiny objímat a třeba si i vyznat lásku, pokud jste to ještě neudělali,“ řekne.
Trochu pohrdavě se zasměješ.
Já jen mlčky sklopím pohled k ubrusu a myslím na to, že čas je ve všech ohledech nemilosrdný.

Když nastane doba improvizací, pochopím, že dnes večer už nedostanu další příležitost přiblížit se ti. Ukryjeme se v bezpečném pološeru balkonu a sledujeme nespoutané víření v hlubinách. Naklonit se přes zábradlí balkónu a trochu závistivě pozorovat, jak lidé tančí, smějí se a žijí možná patří k opakujícím se motivům nejenom mého příběhu.
Upozorníš mě na záhadu existence červeného a modrého hloučku, která ti zjevně připadá fascinující. 
"Třeba je to proto, že děvčata v červených šatech jsou odvážnější, a tak si troufnou blíž k reproduktorům," navrhnu.
Chvíli uvažuji nad tím, co to o mně vypovídá, když mám šaty tmavě zelené. 

Po půlnoci se nechám přesvědčit ke krádeži rostliny na památku. 
Přemýšlím, kdy naposledy jsem byla tak šťastná a zároveň měla takový strach, nahlas však neřeknu nic. I já mám totiž svoje vnitřní kontrolory.

Když čekáme na zastávce na autobus, uvažuji nad tím, jestli bych si mohla dovolit obejmout tě na rozloučenou.
Než se stihnu rozhodnout, pohltí mě tma a chaos popůlnočního rozjezdu.

Přála bych si žít ve světě, ve kterém tě mohu chytit za ruku, kdykoliv to budu potřebovat.
Takový svět je však ode mě vzdálený mnoho a mnoho světelných let.