Rosa chinensis, růže čínská

Vyplňuji ulice novými příběhy, pečlivě pokrývám každou dlažební kostku, každičký kousek štěrku a snad i stéblo trávy, tak, jako se tapetují čtyři stěny pokoje, které člověku brání v nadechnutí.
Zdivo je však vlhké, voda z loňských sněhů stále prosakuje na povrch. Starý text už sice dávno není čitelný, je však patrné, že tam kdysi nějaký byl.

Ulovíme poslední volnou lavičku s výhledem na rozkvetlé, pestrobarevné záhony.
"Hm, růže," řekne chlapec, v hlase lhostejnost a pohrdání všemi, komu by se to místo zdálo třeba i jen docela obyčejně hezké.
A já myslím na to, jestli na hvězdárně mají pořád ještě vystavené meteority ve válcích z plexiskla a jestli se na některé z křivolakých cestiček nepovaluje ztracená kostkovaná šála.

Následky toho, že některým lidem může místní atmosféra připadat romantická, jsou nečekané. I lež, co má krátké nohy, může člověka doběhnout.
Když letní vánek přinese bělostný cukrový obláček, sklopím hlavu a předstírám, že se věnuji fotoaparátu, jenž by mohl docela dobře být ukradeným muzejním exponátem.

Existují chvíle, kdy velké anonymní sluneční brýle člověku zachrání život. Nebo přinejmenším reputaci. 

(Ale kdyby sis přeci jen všimla a ptala se, proč jsem jen mlčky seděla, proč jsem nedokázala vstát a založit do slavnostního alba ještě jednu fotografii, černobílou; bylo to proto, že chci všechny, co jsem kdysi měla ráda, ušetřit pohledu na tu trosku, kterou jsem se stala.

Obzvlášť v takový den, jako je dnes.)

Hemerocallis fulva, denivka plavá

Bez rozmyslu nakoupím linecká srdíčka, která nejspíš nosí smůlu, citronový krém a několik skleniček s olivami a ve spěchu přeliji bílé víno do petlahve. Nakonec nevybíravě vměstnám překvapení, které je cítit jodoformem, do krabičky se žlutým víčkem.
Mé přípravy na výlety vždycky byly ukázkové.

Na odkládacím stolku v kuchyni stále stojí váza s růžemi a dveře od ledničky zdobí Pusheen na hamburgeru. Kohoutek u vany sice poněkud protéká a ušmudlaná pohovka se stala obětí úkladné vraždy, ale já jsem tu pořád doma.
Až na to, že nejsem.

U ráje Pokémonů vyrostly nové budovy a v pekařství v pasáži přestali prodávat müsli čtverečky. Vedle lávky v japonské zahrádce se povalují odpadky a hlasy ozývající se z nedaleké hospůdky jsou cizí. Mladé a cizí.
"Tohle je legendární přírodovědecký podnik," vysvětluji. "Každý si sem chodí po přednáškách posedět s kamarády."
Každý, kdo nějaké kamarády má.

Procházíme cestičkami, které jsem prošlapala v dobách, kdy jsem byla šťastná. Vyprávím o jahodce indické a řebčíku kostkovaném, o tom, jak jsem zabloudila ve sklepení a díky tomu v konečném důsledku přišla k zelené dece, o kočičích genech pro zbarvení srsti a prasečí ovariální tekutině, vyprávím dokonce i výletu do míst se zvýšeným rizikem nákazy krysí žloutenkou. 

"Mám pocit, že kdybych se sem vrátila, tak bych ještě třeba nemusela být úplně ztracená, mohla bych něco dokázat, něco vytvořit," řeknu, ale vím, že už je pozdě.

Každá cesta jednou zaroste trním.

V davu u paláce Koruna zahlédnu Bludičku. Možná je to znamení, že jsem opět zabloudila.

Jednou třeba přijde den, kdy při přípravě kulajdy nebudu plakat.

Physalis peruviana, mochyně peruánská

Snídáme na náhrobním kameni čísla sedm a pozpátku čteme deník psaný duběnkovým inkoustem na březovou kůru. Příběhy, věty i jednotlivá slova najednou přestávají dávat smysl.
Sestra pomalu odhrne šustící krovky jedné ze světlušek, které včerejšího večera poletovaly mezi chuťově nevyváženými jednohubkami, a labužnicky ukousne její oranžové tělíčko.
"Physalis," řekne. "Jak se to vlastně jmenuje česky?"
"Mochyně," odpovím. "Je to příbuzná těch lampiónků, co vždycky na podzim svítí ze záhonků. Už si ale vůbec nepamatuji, do které patří čeledi."
Atlasy mlčí. Jejich hřbety se prohýbají, ne však pod nákladem písmen. K některým z nás však stále ještě promlouvají květní vzorce.
"To budou lilkovité," usoudí Sestra. "Podívej se na ten květ. Jednoznačně lilkovité."

Na úbočí hor nádobí se rozkládají nečekaně tiché louky. Procházím se po nich se sklopenou hlavou, abych sesbírala, co se včera poztrácelo, objevuji však jen bezcenné fragmenty. Cosi se tu roztříštilo, přestože nebylo možno vnímat žádný naráz či otřes. Konce přetržené nitě se po třech měsících roztřepily, už je není možno svázat. Čokoládový dort zaplakal čokoládovými slzami a astronauti otekli natolik, že už neoblečou své skafandry. 

Připadá mi, jako by kdosi uprostřed noci rozlil na podlahu celou plechovku husté barvy a já do té lepkavé louže odevzdaně vkročila. Ať teď půjdu kamkoliv, má chůze bude zase o něco pomalejší, bude zase o něco namáhavější odlepit chodidla od země. A za mnou se jako přiznání blíže neurčené viny potáhne řádka barevných stop.

Stojím na nástupišti nejkrásnějšího nádraží roku 2011 a čekám na vlak. Bez cestovního deníku, bez sáčku s vlčnovskými vdolečky, zato s někým po boku.  
A pak, nejspíš úplně naposledy, uslyším znělku, která jako jediná přežila vraždění v noci z osmého na devátého června. 

Přemýšlím, jestli je to spíš dárek na rozloučenou, nebo poslední sbohem.

Když se vlak konečně rozjede, nedívám se směrem, kterým bych se dívat měla.

Všecko, cos miloval, konec mívá.

Eudianthe coeli-rosa, koukolenka líbezná

Večer trávím modelováním přívalové povodně z rozpuštěné čokolády a lovem vesmírné kočky, která je však naneštěstí nepolapitelná.
Možná bych se měla přestat nenávidět za to, když se mi něco jenom povede, ale není to perfektní.

Poncirus trifoliata, citronečník trojlistý (var. 2020)

Nastala doba, v níž slunce astronomů nezapadá.
Přijel jsi s kyticí růží a já ti šla vstříc s prázdnýma rukama. Místo koláčků jsme v parku chroupali kontaminované zmrzlinové kornoutky.

Město bylo ztuhlé jako plaz, kterého zaskočil západ slunce daleko od domova, v jeho cévách už neproudila hudba, nýbrž ledové vychlazený glycerol.
Mraky postupně zahalily obloze tvář, z jejích úst však dál vanul chlad.
Nebeská móda ohlásila velký návrat od hvězd k satelitům.

"Tohle jsou zbytky rakety Kosmos 2227," řekneš. "Je to vlastně jen vesmírné smetí. Krouží po nebi už od devadesátek."

A já si potichu recituji
Naše životy jsou křehké planety
putují touž drahou jako před lety
putují opisujíce bludný kruh
putují jak osamělý dobrodruh
a k tomu mi nahlas kručí v břiše.

Nabídneš mi olivu.

Možná nejsme ani planety, pomyslím si, možná jsme všichni takové vesmírné smetí. 
Odpad, který bezcílně bloudí tmou, aby nakonec shořel.

Myosurus minimus, myší ocásek nejmenší

Doma pod postelí mám velkou spoustu myší. Některé z nich mají uši, jiné ocásek, žádná však nemá prostřední tlačítko.

V ulicích tečou potoky vody a já připravuji líbivou prezentaci obrázků jménem Zoufalství 1 a Zoufalství 2. Do noci svádím lítý boj s chimérou, poslední dílek skládačky se však ze všech sil vzpěčuje zapadnout na své místo.
Někdy je vhodné změnit úhel pohledu o 180 stupňů.

Pivní sorbet obsahuje 1,6% alkoholu.

Macleaya cordata, okecek srdčitý

Svět je omotán tolika obvazy, že se pod tou vrstvou téměř nedá dýchat.
Nezbývá než volit - buď se udusit, nebo vykrvácet.

Našla jsem někoho, kdo dokázal utišit mé bolesti; spolu s nimi však umrtvil i veškeré další emoce, jako by naplnil můj hladový žaludek vatou. Smutek i radost přestaly existovat, zbyla jen lhostejnost.
Upadla jsem do hibernace v zemi, kam se nikdy nevrací léto.
Srdce mi bije pomalu a tiše a duše se už dávno rozloučila s tělem, většinu času se vznáší v mrazivých vrstvách atmosféry.

Nejvyšším stupněm náklonnosti, kterého jsem - a už navždycky budu - schopná ve vztazích dosáhnout, je, že mi někdo téměř neleze na nervy.

Phacelia tanacetifolia, svazenka vratičolistá

Časné léto mě uvítalo ochromujícím vyčerpáním.

"Kdybych předtím aspoň trochu pilně pracovala, tipovala bych, že jsem onemocněla virem včelí paralýzy."
"A virus deformovaných křídel náhodou nemáš?"
Možná. Schopnost létat jsem ztratila už dávno.

Den patří uzenému sýru a čeledi brutnákovité.
Po průchodu údolím bobrů navštívíme kanálové Colosseum, které leží v obci, jejíž název zní podvědomě (není to však Řím). Dvacet minut čekáme, než nás někdo vysvobodí že smyčky, ani za tu dobu však hádanku nevyřeším.

Boragoid Vijan není mladším bratrem autora Pěny dní.

Cicuta virosa, rozpuk jízlivý

Když se mě někdo zeptá: "Jak se máš?", odpovídám: "Ještě žiju."
Přestávám si však být jistá tím, jestli je to dobře, nebo špatně.

Tento blog není ani tak deníkem jako spíš souborem laboratorních protokolů, které pečlivě dokumentují všechny mé neúspěšné pokusy navrátit světu barvy a jednou poslouží jako důkaz toho, že jsem vyzkoušela všechny dostupné metody, než jsem se definitivně vzdala.

Tak na to pamatujte.

Ceratocephala orthoceras, rohohlavec rovnorohý

Vytvářím nesmyslné číselné řady a v hlavě se mi rodí nápad na román, který nikdy nenapíšu.

Před spaním naslouchám záhrobní rezonanci a přemýšlím nad tím, který duch by mohl mít zálibu v knihách.

Demolice znamená odstranění všech zásob napadených potravinovým molem.