Myosotis palustris, pomněnka bahení

Jezdívám expresem Moravan k Uherskému Hradišti a už jen ta skutečnost mě nutí klopit studem zrak.

U nádraží mě Chlapec posadí do nejroztomilejšího kabrioletu na světě - převlečeného do řvavě modrého kabátu v den, kdy jsem potřebovala slyšet úplně jiná slova - zamrká světly, pustí nahlas Pink Floydy a lidé se otáčejí.

Představování proběhne překvapivě snadno.
"My jsme ti lidé z fotek."
"Já jsem ta holka z fotek."
"Jsme rádi, že tě konečně poznáváme."
"Nápodobně."

O mnoho schodů později mě Chlapec uvězní za zvonem, ještě trochu otřesenou z úderu kovu o kov.
("Neboj se, jen ho rozhoupu.")
Pozoruji vznášející se zrníčka stoletého prachu a přemýšlím, jak se říká té nemoci, kterou člověk může dostat z holubího trusu. Ale v romantických chvilkách se nehodí vytahovat mobil, zvlášť kvůli takové informaci.
"Nemohla bys mi někdy dát normální pusu?"
"Já to asi jinak neumím," řeknu omluvně.
Už není kam utéct, za mnou je jen propast a parapet zaneřáděný holuby.

Vykopáváme z hlíny aluminiová víčka a zohýbané drátky a zrezivělé součástky z traktorů a vodovodní kohoutky a obaly od kočičího krmiva.

"Zinkový mor, protektorát," zahlásím, protože nemám, co jiného bych řekla.

Zinkový mor, protektorát.
Kdy přijedeš?
Dáme si vafle?
Dobré ráno.
Dobrou noc!

Takhle to chodí.
A půjde den za dnem.
Napořád.

Adonis vernalis, hlaváček jarní

Černobílé flekaté krávě chybí čtvrtina boku
a v navždy otevřené ráně se skví nápis
Pitomio Okamůra.

Když pospíchám za někým, kdo mi slíbil,
že mě unudí k smrti,
na mysl mi kdovíproč přijde
"ale roh povlaku,
který jsi rovnala,
zůstane navždy pomačkaný ve mně".

Říkám si, se s tím vlastně dá žít.

Uprostřed květinové záplavy
probíráme early twenties crisis.
A všechno je tak žluté
a tak zelené
a tak fialové,
jako by na ničem jiném nikdy nezáleželo.

Na cestě zpátky se usmějeme.

Oba zároveň.

Pulsatilla grandis, koniklec velkokvětý

Uprostřed louky jsem upadla na nos a pohladila heboučký kožíšek koniklece.

(Všichni si prosím pamatujte, že kůň do klece nepatří;
sklopí tam uši a zešediví.)

Z borovic pomalu odkapávala smůla, když jsem vzpomínala na tu chvíli, v níž mě kdosi držel v náručí
a já jen
pozorovala šest hvězd na nebi a praskliny kdesi za obzorem.

(Víc citu by člověk našel i v homeopaticky ředěném extraktu z kamení.)

Jenom já jsem však pochopila, co znamená, že s jarem to jde lépe.
A vafle byly sladší než med.
Snad jsou to dobrá znamení.

Dianthus carthusianorum, hvozdík kartouzek

Celý den si notuji Pink fluffy unicorns a odříkávám Jde chleba a potká chleba s máslem.
Ve snu se pak zoufale pokouším sehnat sešit na zapisování snů a stále dokola se měním v jednorožce.

Není od věci čas od času strávit odpoledne s přáteli.

Pokud tedy ještě nějaké máte.

Anthericum liliago, bělozářka liliovitá

"Doufám, že tohle jaro bude veselejší než to minulé," řekla jsem.
"Určitě bude. Budeme chodit tancovat a představím tě svým kamarádům," odpověděl Pozemšťan.
A pak se vypařil.

"Můžeme uzavřít dohodu. Pokud nebudu do pětatřiceti ženatý a ty do třiceti vdaná, půjdeme do toho spolu," napsal Hastrman
A představil mi svou dívku.

"Takové plány nejsou možná úplně od věci," řekl Chlapec.
A zůstal.

"Jste krásný pár, moc vám závidím. Může si gratulovat, Hoch," napsal Hastrman.
"Nemůže. Být s takovou mrtvolou bez jakéhokoli citu není žádná výhra," odpověděla jsem.

A pak jsem se usmála.

Urtica dioica, kopřiva dvoudomá

Dívka se skalami a nebem má zelené vlasy, piercing v nose a velkou odvahu.

"Nudlová, Kopřivová, seznamte se," zavelí Hastrman, zašermuje rukama, a než se stačím optat, jestli o mně doma doopravdy mluví jako o Nudlové, vypaří se pro cigarety.
Uchopím cibulovou ruku a pokouším se neplakat.

Mluvíme jen o listech od květáku, vánoční rozhovory se zdají být zapomenuty.

("Měl bych se přihlásit na obor s názvem Udržení dlouhodobých vztahů," řekl mi Hastrman - není to ani týden.
"Já bych si měla zvolit nějaký příbuzný, třeba Nalezení dlouhodobého vztahu."
"A byli bychom pak jediní dva docenti na světě s takovým zaměřením, protože všichni ostatní to zvládají tak nějak přirozeně."
Možná...
A možná, že přihlášky odložíme na příští rok.)

Oddenky slovníkové zdi zakořenily na skříni a nejspíš použily veškerá slova jako hnojivo.
Ještě ráda využiju pobídky Tak pojďte, smradi! a protože Předpokládám, že to platilo i pro mě., jdu spolu se psím spřežením očichávat vonné tyčinky.

Následující hodinu a půl strávíme obdivováním výrazů xu, pejz a ný.

"Zase jsem tu jediný chlap," povzdechne si Hastrman. "Příště přiveď Hocha."

Představuji si, jak by si přečetl varování Vítejte u pomatených smyslů, vzápětí objevil znepokojivou uměleckou instalaci z odpadků a prozkoumal nevábně vyhlížející zvolání BOLÍ! - a pak už jen beze slova zůstal zírat na zrcadlo, vyděšený obličej lemovaný nápisem Moc nečum... ale trochu můžeš.

"Vždyť my ale jsme docela konzervativní," pronese napůl dotčeně Kopřivová.
"My, a konzervativní? A kdo by byl potom liberál?" odvětí Hastrman a políbí ji na koleno.
Všichni se zasmějeme.

Takhle to asi vypadá, když má člověk kamarády.

"And one day, I was on a conference with Dalai Lama and a Japanese scientist who asked him a very strange question that no one would dare to ask. He asked: 'Your Holiness, can you tell us what was the happiest moment of your life?' I was wondering what Dalai Lama could answer. He was silent for a moment and then he said very loudly: 'I think... right now!'"

Centaurium erytraea, zeměžluč okolíkatá

V mém sprchovém koutu se zabydlelo cizí mýdlo a cizí vůně se zavrtala do mých ručníků.
Někdo cizí si přivlastnil mé puntíčky i právo objímat mě před spaním.
A do mé řeči se začalo nenápadně vkrádat slovo "my".

Jsou dny, v nichž je tím jediným, co k Chlapci cítím, vztek. Vztek, že ze všech těch, co se jakousi náhodou ocitli v mém životě, je to právě on, který zůstal.
Ale už vím, že lidé jako já si nemohou dovolit věřit na pohádkovou lásku; žádná totiž nepřijde.

A tak se učím být spokojená.

Jsou večery, kdy sedím na podlaze v koupelně, zády opřená o pračku, čelo položené na kolenou, a připadá mi, že se za žádnou cenu nedovedu přesvědčit, abych si šla lehnout k tomu, který mě má rád.
V takový večer se znovu svléknu, vrátím se do sprchy a pustím si do obličeje vodu tak ledovou, že by z ní i Hastrmanovi drkotaly zuby.

Učení pro mě ještě nikdy nebylo tak bolestivým procesem.

Citrus sinensis, pomerančovník čínský

Peřiny jsou ostrovem, nad nímž se nebe nikdy nezatáhne.
Žijí tu dobrácké noční můry vonící po levanduli, které plaší všechny zlé sny.

"Určitě přiletí mol," oznamuji v polospánku s obličejem zavrtaným do polštáře.
"A prokouše ti noční košilku?"
"Jo."
"A sežere i tebe?"
"Jo."

Někde za dveřmi, v tak nekonečné dálce, svádí mé nejmilejší zvíře další z bojů o život.
Já mám však na dosah ruku, které se lze chytit.

Nepamatuji si, kdy naposledy se mi chtělo plakat štěstím.