Monotropa uniflora, hnilák jednokvětý

Zombíci se připravují na samotu a tolik se za to stydí, že nakonec ani nezaútočí. A já místo toho, abych vyslovila otázku, kterou si stále opakuji, jen bezděčně vytahuji peříčka rostoucí z nepatřičných míst. Žertuji o víčkách, která se nedají zavřít, a přestože prý mohu říkat cokoliv, až do večera zbaběle mlčím.

("A když jsi psal, že není nikdo, s kým bys tam byl raději, byla to jen nějaká podivná formulace, nebo jsi tím něco myslel?")

Bezradně postávám ve dveřích místnosti, kde by šlo tak snadno spáchat sebevraždu, stačilo by jenom deaktivovat čidlo, a v tu chvíli se na něco zeptáš ty mě.
"Neříkala jsi náhodou, že už půjdeš domů?"
Sklopím oči k podlaze a pozoruji, jak se mi v bílá mrazivá mlha plazí v ústrety.

Doma ukryji za štít psaných slov, který mi dodá aspoň trochu klidu. 
"To byla přeci jen silná slova na silnou depresi," odpovíš.

Nejistota je někdy tím nejbezpečnějším prostorem.
Možná jsem měla poslední hodiny před zklamáním využít zodpovědněji, tentokrát jsem však celkem věřila tomu, že pro jednou třeba nepřijde.

Nigella sativa, černucha setá

Při nočním cestování mlžnou vrchovinou mě pořád ještě bolí tváře od bezděčného smíchu, zároveň však už i od toho, jak se mi kdesi pod lícními kostmi hromadí slzy.

Nesplnila jsem slib daný staré ženě v článku o pomerančovém džusu. Tehdy jsem mluvila za ostatní členy party, ačkoliv jsem na to neměla právo.
Nesplnila jsem ani slib daný Zálesákovi. Myslela jsem, že dovedu vyprávět pohádky plašící spánek, teď bych však ze všeho nejraději mlčela a dívala se, jak mlha postupně dusí každý záblesk světla.

„Karel je tak trochu náladový,“ oznámil mi Zálesák, když odemykal auto, a začal mi popisovat, jakou sekvenci činností je třeba provést, aby nás Karel byl ochoten pozvat dál a odvézt do bodu B. Když jsme opustili Prahu a já pozorovala Zálesáka, s jakou precizností a vyrovnaností řídí, konečně jsem pochopila, proč mi jeho přítomnost připadá tak uklidňující.

Vím, že by mohl být mým bezpečným úkrytem, jenomže je zároveň i prostorem, k němuž nikdy nezískám klíče.

---

„Popravdě bych byla raději, kdybys už tu byl,“ napsala jsem Zálesákovi, když jsem zády o turniket sledovala, jak se v okolí začínají shromažďovat osoby od hlavy až k patě zahalené do černé barvy. „Připadám si tu docela nepatřičně. Měla jsem si aspoň nalakovat nehty načerno, nebo tak,“ dodala jsem.
Potom jsem se zabrala do pátrání po ovci s černou hvězdou na hřbetě natolik, že jsem si téměř ani nevšimla, že se Zálesák vynořil u východů vedoucích z metra. V kraťasech a péřové bundě zapadal do davu skalních fanoušků ještě méně než já. Trochu jsem se tomu pousmála, najednou jsem se však cítila o mnoho lépe.
Snědla jsem tvarohový koláček a ukryla si lvy do podšívky kabátu.
A pak už jsme jenom čekali.

Když jsem v tlumených zvucích linoucích se zpoza zavřených dveří rozpoznala Inbetween Days a ze samé radosti začala zběsile máchat rukama, poprvé mě trochu zamrzelo, že s sebou nemám nikoho, s kým bych tuto radost mohla sdílet. Usilovně jsem přemýšlela, proč se ten člověk, který byl za svůj život pouze na koncertě Lucie Bílé, rozhodl, že mě doprovodí, přestože se, stejně jako já, bojí lidí. Na nic jsem však nepřišla.
Možná ale tak nějak tušil, že bez něj bych se sem přijít nejspíš neodvážila.

---

Potom hradby najednou povolily. Ačkoliv moje kapsy nahlas křičely: „Hic sunt leones!“, nikdo si toho nevšímal. Chtěla jsem popadnout Zálesáka za ruku, abychom snáze předběhli valící se dav, ale neodvážila jsem se.
„Nemusíte tak utíkat!“ houkl na nás kdosi.
„Ale musíme!“ chtěla jsem mu odpovědět. Ostatně poslední větší pohyb na mnoho dalších hodin je potřeba si užít.

Následující hodinu a půl jsme strávili ve společnosti dívky, která se pořád pokoušela prodírat se davem tam a zpět, telefonovala v cizích řečech a házela na zem jeden kelímek od piva za druhým, chlapce s brýlemi, jehož jsem nejspíš neopodstatněně podezírala z toho, že se tu před šesti lety chtěl přidat k nám do party, a dvou dam, co velice nahlas probíraly své děti, diety a známé známých známých.
„Ty paní budou nakonec větší zážitek než celý koncert,“ poznamenal Zálesák.
Nabídla jsem mu špunty do uší.

---

Byl to stejný pocit, jako přijít na návštěvu ke svým přátelům. V předsíni nás přivítal muž s poněkud strašidelnými, trhavými pohyby, které ze všeho nejvíce působí jako začátek epileptického záchvatu, od nichž přesto nelze odtrhnout zrak. Když se chopil mikrofonu, neubránila jsem se úsměvu. Slova byla jiná, pocit však důvěrně známý.
Pak se ozvalo několik akordů, které do přívalů syrového zvuku a drásavého křiku elektrických kytar nezapadaly. Věděla jsem, že Zálesák nepochopí, proč mě nečekané zjevení vyděšeného králíčka dojalo téměř k slzám, potřebovala jsem se však o své pocity s někým podělit. Když halu na chvíli zakryla peřina nadýchaného ticha, pokusila jsem se mu to vysvětlit, nejspíš mě ale ani neposlouchal. Najednou vypadal neuvěřitelně vyčerpaně. Dostala jsem sama na sebe vztek, že jsem si s sebou sobecky vzala někoho, pro něhož představuje to, co je pro mě snem, spíše noční můru.

Potom už bílou ovci s černou hvězdou na hřbetě přišla pozdravit černá kytara s bílou hvězdou. Napadlo mě, že pokud snad také plánuje ovládnout svět, má k tomu velice dobře nakročeno.
Nechala jsem se pohltit a hudba konečně zaplašila mé výčitky svědomí. Pokaždé, když jsem se na Zálesáka ohlédla, jsem však pocítila nepříjemné bodnutí u srdce. Nikdy neexistovala žádná šance, že bychom tu dnes mohli být doopravdy spolu, neexistoval totiž ani žádný způsob, jak bych se Zálesákem prožitek dnešního večer mohla sdílet.
Naše světy možná sousedí, prolnout se však nikdy nemohou.

Potom jsme se probudili, ze svých snů i nočních můr. Bylo na čase přesvědčit zdřevěnělé nohy, aby se zase začaly pohybovat.
„Tak co teď?“ zeptal se Zálesák.
Chvíli jsem se mu mlčky dívala do očí.
„Teď asi pojedeme domů,“ řekla jsem.

Pozdravy od staré ženy jsem rozesílala s mnohem méně triumfálním pocitem, než jak jsem to původně plánovala.

---

Brno nás přivítá mlhou, co by se dala krájet, a rozkopanými ulicemi.
„Tak ahoj zítra,“ řeknu, když vystupuji z auta nedaleko místa, které bych měla nazývat svým domovem. „Vlastně dneska.“
„Jo. Ráno bude příšerné,“ odpoví Zálesák.
Pomyslím si, že mě teď nejspíš začne nenávidět.

(Když jsem se tě při cestě popůlnočním autobusem zeptala: „Tak co, už si chceš také adoptovat Roberta Smithe?“, odpověděl jsi: „Ne, to přenechám jiným.“
A v té krátké, upřímné odpovědi byly obsažené snad všechny důvody, proč bych tě mohla milovat, a zároveň všechny důvody, proč tě milovat nesmím.)

Kolem poledne kdosi ukradne kus Slunce; navždy už bude tak trochu tma.

Eurybia divaricata, hvězdnice rozkladitá

Stejně jako loni se sejdeme na dětském hřišti a během plnění povinnosti spočívající v opakovaném schovávání plastové figurky na různých místech dřevěné prolézačky si polovičatými větami sdělujeme, co je nového.

Stručně převyprávím celý příběh o zakletých lístcích na koncert a o Zálesákovi, jehož jsem přinutila, aby mě zachránil.
"Jen jestli on o tebe nemá zájem," prohlásí vědoucně Filosofka.
"Mohlo by se to tak zdát, co?" řeknu. "Ale teď už vím, že se mi prostě jen snažil pomoct."

Brzy se přihlásí o pozornost duch, kterého už přestalo bavit číhat v lese na nic netušící houbaře a rozhodl se, že se poletí letadlem podívat na africkou poušť, v níž prý žijí ďábli medvědovití. Musím ho při jeho marném pátrání doprovázet a recitovat u toho "Marabu a marabu hrají spolu na babu." 
Protože je naše hledání neúspěšné, je nutné vyměnit dopravní prostředek za efektivnější - za kosmickou loď. Záhy se však dostáváme do potíží. Prolétáme několika pásmy meteoritů za sebou a každá srážka znamená boj o holý život zakončený nevyhnutelným katapultováním celé posádky do mokrého písku.

Duch mě usilovně přemlouvá, ať s ním poobědvám. Vysvětluji, že musím jít domů, protože jsme nasbírali spoustu hub a někdo je teď musí sníst. 
"Opravdických hub?" zeptá se.
"Opravdických!" odpovím, přestože se trochu bojím, že si vzpomene na své bývalé povolání. Ducha však už naštěstí zajímá jenom vesmírné kamení.

Ve chvíli, kdy probíhám hromadami spadaného zabláceného listí, najednou pocítím záchvěv nervozity.

Když jsem však přežila mnohonásobnou srážku své vesmírné lodi s meteorickým rojem, přežiju i několikahodinové sezení na studeném betonu.
A opakovaně zlomené srdce.

Aurinia saxatilis, tařice skalní

V Praze nejsou žádné vyhlídky a už vůbec ne žádné vyhlídky nadějné.

Nechala jsem se obelstít shodou velice nepravděpodobných náhod a uvěřila tomu, že osud tentokrát stojí na mé straně.
Nechala jsem se přesvědčit Hastrmanovými slovy o tom, že mi do klína spadla příležitost, kterou nutně musím využít.
Nechala jsem se ukolébat představou, že by se mi aspoň jednou za život mohlo splnit to, co si přeju.
Jenomže jsme se všichni pletli.
Prohrála jsem a budu si kvůli tomu muset nechat dát pusu na břicho. 

---

Když se Zálesák vynoří z metra naproti nejlepšímu antikvariátu ve městě, svět mi na chvíli připadá jako nějaká podivná koláž; jako bych vzala nůžky, vystřihla něco, co patřilo výhradně Brnu, a nalepila to do pražských kulis.
Je to svět nových možností, napadne mě. V takovém světě se může stát cokoliv.

"Vážně ti nevadí, že jsi kvůli mně musel takhle večer přes celé město?" zeptám se.
"Ne," odpoví stručně.
"Tak kam půjdeme?"
"Já nevím, já jsem přeci z Brna."
Vychrlím na něj popis tří tras, které jsem si předem pečlivě připravila. Vybere možnost číslo jedna, ale nejspíš jenom proto, že u dalších přestal dávat pozor.
Zamíříme tedy na Střelecký ostrov a pak podél řeky k Vyšehradu.

Večerní město se třpytí a svou krásu obdivuje na vodní hladině. Říkám si, jak nádhernou past mi pomohlo nachystat, záhy ovšem pochopím, že jediný, kdo se do ní polapí, jsem já sama.
Mluvíme bez ustání, všechna naše slova jsou však jako ozdobné dárkové krabice, které s nadšením rozbalíte, jen abyste zjistili, že neobsahují vůbec nic.

Myšlenkami setrvávám v podzemních prostorách, přestože už je čas vydat se do skal. Možná kvůli tomu na okamžik ztratím směr. 
Když zdoláme většinu schodů, chvíli sledujeme nerovný souboj, kterou svádí záře města s rozpínající se mlhou. Světlu docházejí síly, mlha začíná vítězit; koneckonců i mně se pomalu ovíjí kolem kotníků.
Vyprávím o tom, jak se kdosi ptal, jestli jsou v Praze také nějaké vyhlídky.
Zálesák se směje.
"V Praze máme vyhlídek spoustu, jenom ne žádné vyhlídky nadějné," dodám.

"Kdyby se člověk chtěl zabít, může skočit odtud. Byla by to vcelku jistota," konstatuje Zálesák, když z výšky pozorujeme domy, v nichž číhají agresivní zubařské vrtačky a kde visí obrazy s modrými rybami a legrační cedule o zasněžených autech.
Nakloním se přes okraj hradeb a chvilku se nechám oslepovat silným světlem reflektoru, snad abych zaplašila temnotu, která už mi prorůstá kůží.
"To asi ano," odpovím.
Dnes večer jsem na smrt myslet nechtěla.

Cestou zpátky probíráme už jen jízdní řády a starobylé studovny. Vystoupím z metra na I. P. Pavlova a nechám Zálesáka, aby se konečně mohl usmívat do mobilu. 
Necítím nic.

Mohlo by se zdát, že jsem dnešní večer zahodila. 
Do některých bojů však nemá cenu vkládat energii, protože jsou marné. Tolik už vím.

Mohlo se stát cokoliv - a nestalo se nic. Prohrála jsem.
Budu si kvůli tomu muset nechat dát pusu na břicho a vymyslet způsob, jak ještě jednou otočit svůj svět o sto osmdesát stupňů.

Galeopsis tetrahit, konopice polní

Vyrážím na lov slonů, vracím se však jen se smečkou lvů.
Zvířátka má sice každý rád, ne však když jsou nezvykle barevná a nadto je nutné stěhovat je potají v kapse.

"Jsi v průseru," píše mi Hastrman. V jakém, to už mi však neprozradí.
Na sérii zoufalých dotazů dostávám jedinou odpověď: "Nepiš."
Pak se dveře mezi námi zavřou.
Program na další den se také ruší.
Nerozumím ničemu.

Až budu zase příště nabízet někomu houby, možná bych měla specifikovat, o jaký druh jde, abych zase nedostala nabídku výměny hub za konopí.

Rosa glauca, růže sivá

Na návštěvě polévám podlahu nasyceným roztokem močoviny, nejhoršímu laboratornímu zápachu však prý konkurovat nemohu. Dělám to, co musím, ne však to, co bych dělat měla, a tak mi hrozí, že ani nebudu muset využít simulátor, až budu chtít zjistit, jak to vypadá, když člověk zapomene na prezentaci.

Stavím svým iluzím přístřešek ze svých oblíbených karet a záměrně se loudám, aby mě mohl doběhnout růžový králíček.
Když začne pršet, zapůjčím mu deštník.

Koťátka s viditelnými bradavkami prý způsobují doživotní trauma.

Aristolochia clematitis, podražec křovištní

Zdánlivě nevinné sdělení, že protokoly se dají dělat i ve vlaku, na chvíli obrací můj svět vzhůru nohama a můj spánek naruby.

Vymýšlím plán, jak propašovat vodu na koncert v podšívce kabátu, a uvažuji nad tím, jestli spíše účinkuji ve špionážním filmu nebo ve vlastním surrealistickém snu. Ze všeho nejpravděpodobnější mi však připadá, že dostanu infarkt dřív, než se nějaký koncert vůbec odehraje.

To dá rozum, že nemohu usnout, když skutečnost vypadá tak nereálně, že už přeci určitě dávno musím spát.

Dasypyrum villosum, kosmáč huňatý

Trhám chomáčky sušeného proteinu pinzetou a předčasně porcuji krabici, kterou jsem si měla pošetřit k pozdějšímu vybíjení zlosti.
Už za pár minut se totiž spolu s nežádoucím rozpouštěním zmražených vzorků rozpustí i mé sny o tom, že bez jednou něco mohlo dobře dopadnout.

Přestože jsem při přípravě toho nejdůležitějšího dortu pokryla celou kuchyňskou linku kouzelným borůvkovým prachem, ani ta nejlepší ochucená šlehačka nezakryla skutečnost, že korpus připomínal spíše bábovičku z písku než chutný piškot.
Zachránit si život a práci pomocí tisíce a jednoho dortu se mi tak nejspíš nepodaří.

Carex depressa, ostřice zakrslá

Počítač trpící psychickými obtížemi volá o pomoc opakovaným zobrazováním hesla "deprese" z výkladového slovníku, nebo se tak snaží diagnostikovat každého, komu toto heslo ukáže. Neexistuje však žádný způsob, jak tyto dvě příčiny odlišit, snad jen vyčkat na to, kdo že zúčastněných se nejdříve pokusí o sebevraždu.

Léčím si trauma z pohledu na hnijící amputovanou kočičí hlavu, a když dělám reklamu na světelné instalace v podzemí, sama tak trochu svítím.
Měla bych si dávat pozor na to, v jakých situacích se usmívám.

Juglans nigra, ořešák černý

Vytvářím raritní křížence mezi několika druhy hmyzu, kteří však nemají dostatečný smysl pro humor, a pokouším se ze sebe setřást podezření ze zákeřného útoku černými ořechy. Na zámku si dopřávám zázračnou omlazovací kúru, díky níž se ze mě stává dítě do pěti let věku. Stále se však cítím za všeho nejvíc jako důchodce. 

Když člověk nemá dostatek kamarádů, nezbývá mu nic jiného než se přátelit s housenkami.

Astragalus glycyphylloides, kozinec nesladký

Obaluji svou sukni třpytivými kousky karamelu a na chodbě z donucení přebírám příliš vysoké úplatky. Záměrně kupuji nesolené pistácie, abych nad nimi mohla plakat beze strachu, že se stanou nepoživatelnými kvůli nadbytku soli. 

Cosi se stalo někdy mezi úterkem a čtvrtkem a já za to něco nejspíš zaplatím životem. Otevřela jsem dveře, které byly roky zamčené, a nechala se zavalit prachem, který se měl dávno uklidit. 

Musím se dát rychle dohromady, aby se kusy mé minulosti nenasypaly do těsta na koláč.

Elaeis guineensis, palma olejná

Obraz ducha zabaleného v prostěradle mě ráno rozesmívá ještě rozespalou, záhy se však ukazuje, že navždy zůstane jen obrazem, neboť duch se ze své podstaty nikdy nezhmotní. 

Kdosi mě polil olejem, nejspíš proto, abych se nemohla k nikomu přiblížit, aniž bych uklouzla.

Dostávám se do bodu, kdy bych měla vyprávět příběhy, o nichž sama nevím, jak dopadnou.
Ráda bych jim připsala šťastný konec, zatím však stále píšu deník, nikoliv román.