Juncus effusus, sítina rozkladitá

Světýlko přilétlo ve 20:36 od západo-severozápadu. Když se nám rozplynulo nad hlavami, popadl mě chlapec do náručí a rozběhl se se mnou po nerovném povrchu střechy.
Pevně jsem se ho chytila. Tentokrát jsem si už nepřála, aby mě hodil dolů.

V jehlanové ulici se setmělo a ve výlohách číhají vlci.
"Já bych si asi dal burger," povídá zničehonic chlapec. "Úplně obyčejný cheeseburger z McDonaldu."
"Můžeme se tam zastavit, máme to kousek," odpovím.
Před prosklenými dveřmi mě však odpustí odhodlání. Obejmu papír, který nemá nic společného s biotechnologiemi ani biomedicínou, a řeknu: "Já asi počkám venku."
Skrz okno sleduji ty, do jejichž života stále ještě patří bezstarostné veselí a veliké porce hranolek a vzpomínám na kelímek s chladnoucím cappuccinem. Po tvářích mi tečou slzy; doufám však, že je to naposledy.

Předposlední hodinu před půlnocí strávím posloucháním výkladu o polystyrénových prvocích, kteří fungují podobně jako třpytky ve sněžítku, a pozorováním toho, jak nevylíhnutým kuřatům tluče srdce.

Nad akváriem plným metafor se dlouze zamyslím.
"Aphanomyces astaci, hnileček račí," řeknu pak a náležitě si to vychutnám.
Jsem ráda, že jsem nezapomněla.

Usnea hirta, provazovka srstnatá

Kocour rozhodl stát jogínem a pročistit své tělo metodou zvanou vastra dhauti. Poněkud se mu to však vymklo z tlapek.

Nevím, proč mě skutečnost, že kočky mají pupík, zaskočila víc než to, že občas s chutí povečeří téměř metrový kus látkové stužky.

Acer pseudoplatanus, javor klen

Byl jsi mým koncem léta

Teď je však podzim
co láme

listům a nadějím vaz

Zea mays, kukuřice setá

Ustilago maydis žije v kukuřici, žije v kukuřici, žije v kukuřici. A kukuřičná pole se nesklízí dříve než v průběhu října.

Vrátili jsme se k mravencům, abychom na kraji lesa snědli hummus z krabiček, pátrali po žlutých záblescích a nakazili své Achillovy šlachy jakousi podivnou nemocí.

(A když z rozpraskané země vylovím křišťál čirý tak, že jsem na pochybách, jestli to není sklo, nahlas se zasměju: "Ty mě vážně nebudeš mít rád."
Pak si však uvědomím, že na tom není pranic k smíchu.

Říci někomu Pokud teď odejdeš, nejspíš mě to zabije. je nechutně patetické a manipulativní. Někdy je to však ten nejpravdivější popis situace.)

Záměrně jsem přetočila kalendář z března na červen. Snad je to posun správným směrem.

Bidens frondosa, dvouzubec černoplodý

Je mžouravé pozdně letní ráno. Ve vzduchu je cítit, že slunce se pomalu začalo vysvlékat, že odhazuje paprsek po paprsku a zbavuje se všech hřejivých vrstev, aby za pár měsíců nahé vkročilo do prvního mrazivého dne, chladné, a přesto zářící.

Cestou k Vltavě potkávám trombonistu. Tentokrát má tmavé kalhoty, plnovous a přes rameno tašku s tapírem.
Skoro bych se odhodlala usmát se na něj, takovým tím potutelným a spikleneckým úsměvem, jakým se navzájem zdraví členové tajných spolků, neboť vědí něco, co ostatní ne; pak si však uvědomím, že sama mám jenom batoh.

Loudám se po náplavce a pozoruji, jak se z lodí pomalu stávají květináče a jak mladé labutě vyrývají do tmavé hladiny kružnice, vlnovky a čáry. Možná, že kdybych měla křídla a vznesla se vysoko nad řeku, možná bych si mohla přečíst ty vzkazy, které tam tak pracně zapisují, možná bych to stihla předtím, než se ta písmena, slova a věty slijí v jediný nečitelný inkoustový flek.

V těch místech, kde jsem kdysi v dešti hledala skrýš pro dopis pohádkovému Jeníčkovi, kde jsem o muzejním ránu snídala muffin a odkud jsem na Zelený čtvrtek posílala zprávy, na nichž už nezáleželo, se posadím na lavičku. Dlouhé minuty se mlčky dívám do vody a nechám se kousek po kousku odplavovat.
Na starou dobrou blátivou Vltavu je totiž spolehnutí - dokáže pohltit úplně cokoliv.

Snad někdy najdu někoho, kdo pochopí, proč ve městě bez pořádné řeky nikdy nemohu být tak docela šťastná.

Parthenocissus quinquefolia, loubinec pětilistý

Ochladilo se. Strakapoudi procitli z letního spánku a zvesela poskakují mezi oblázky.
"Když jsem byl malý, chodili jsme si sem s těmi kamínky hrát," říká chlapec. "Ale mám pocit, že je od té doby vyměnili. Dřív mi připadaly nějak barevnější."
Vezmu jeden z oblázků do ruky - je bílý se šedozelenými puntíky - a dlouho ho převaluji v dlani. "Mně se naopak zdá, jako by se barvy do krajiny pomalu začínaly vracet," odpovím v duchu. Nahlas neřeknu nic; připadalo by mi to příliš opovážlivé.

Bolí mě plosky nohou, mé srdce se na chvíli zapomnělo v bodláčí a veškerá hudba už dávno utichla, městem však stále putuji s lehkostí. Vím, že můj společník mě povede bezpečně i po nebezpečných stezkách.

(Za celý den jsem klopýtla jen jednou jedinkrát, to když jsme se zastavili ve staré školní budově u fotografií chráněné květeny Čech a Moravy.
"Skoro se to tu nezměnilo," řekl jsi a mně se sevřelo srdce. Na malý okamžik jako bych se vrátila v čase a pozorovala ty, co se tu procházeli po chodbách. Věděla jsem, že stojím jen nepatrný kousek od nášlapné miny, a nedokázala se pohnout.

A tys mě uchopil za ruku a odvedl na šálek horké čokolády.)

Nekonečně dlouhou ulicí s miniaturní observatoří, neposlušnými psy a reklamou na sběrné suroviny projdeme zpátky do města, kde na zdech klášterní chodby visí akty doplněné nekvalitní poezií a kde z trávníků vyrůstají oprýskané sádrové muchomůrky; a to město chutná trochu sladce a trochu slaně, tak jako bramborové placky s povidly a mákem ze stánku na náměstí.

Když nastoupím do vlaku, s překvapením zjišťuji, že ten kousek štěrku, který mě celé měsíce tlačil v botě, protože se mi ho nepodařilo vysypat, je pryč.

Trigonella foenum-graecum, pískavice řecké seno

Večery trávím sledováním bizarních japonských videí o výrobě snubních prstenů z ostříhaných nehtů a hraček z lidských vlasů a místo odborných článků si čtu o tom, jak na Slovensku objevili krápník ve tvaru mužského přirození.

Před usnutím pak naslouchám netopýřím zvukům za okny. Už dávno nejsou nesnesitelné, změnily se v teninký, sotva slyšitelný pískot. Je to nejspíš naposledy, co jsem schopná jej vnímat.

Letošní léto bylo posledním létem mého mládí.

Salix viminalis, vrba košíkářská

Měsíc v úplňku dopadl doprostřed náměstí a na chvíli stříbrně rozzářil dna pivních půllitrů. V noci se s elegantní samozřejmostí vyhoupl zpátky na oblohu a nechal obří vesmírnou kočku, aby mu sežrala obličej.

Spali jsme dlouho. Paže, které mě objímaly, pečlivě okrájely realitu, od všech nánosů, ode všeho, co bolí.
Poprvé po nekonečně dlouhé době jsem se cítila doopravdy v bezpečí. V bezpečí před světem, v bezpečí před sebou.

"Víš, co se mi zdálo?" zeptám se, když se konečně odhodlám porušit dokonalost těch chvil, tu dokonalost, o níž vím, že už také nemusí nikdy znovu nastat. "Zdálo se mi, že jsme spolu šli na výlet, k nějakému horskému plesu. Vlastně se tam téměř nic nedělo, prostě jsme jen šli a dívali se na sníh, co se držel na vršcích kopců, ale byl to neskutečně příjemný sen. Úplně z něj čišela pohoda a vyrovnanost."

Po čtyřech měsících se vracíme na začátek naší cesty. A u kopce, na němž neleží vrstva sněhu, ale bláta, řeknu: "A tos mi tehdy sliboval, že mě unudíš k smrti."
"Třeba se mi to ještě povede," odpovíš.
"Pochybuji," řeknu. A tentokrát tomu i věřím.