Solanum lycopersicum, rajče jedlé

Úterý okny začíná při blankytné červeni své,
v hodině s kraby a přesleny, krásně vánoční.

Bratislavský hrad se noří do červánků a názvy maďarských vesnic znějí jako zaklídnadla.
Slovo "plodine" se skloňuje podle vzoru "motýle".

"Jedno z jídel, co sám o sobě rád jím: rybí salát v majonéze," píše chlapec. "Rajčatová šťáva, sýr brie, dalamánky, olivy všech druhů."
Téměř po týdnu tak odpovídá na mou otázku, co mu chutná.
V tu chvíli si ze všecho nejvíc přeji nechat vlny za zády a běžet, běžet, běžet; jen abych ho mohla obejmout a řekla mu, že si ho chci nechat. Už napořád.

Ostrov je doba krabů a celistvá tkanina míčku,
sobotu zde vede slunce podobné.

Z borovic stále odkapává smůla, na tváři však cítím, že se vítr pomalu obrací.
A i když mi věta Dnešek bude na pláži. pořád ještě vhání slzy do očí, mé myšlenky už dávno neputují za oceán.

Liška utekla.
Jediný medvěd pro art deco přede
- a jí je zatěžko známému v modrém světle
sestavit pohled z útržků.

Leucobryum glaucum, bělomech sivý

Celý den se povaluji v posteli s člověkem, jehož oči jsou prázdné. Čím déle tak ležíme, tím víc ta prázdnota prosakuje do mého srdce. A prázdné srdce funguje jako zvětšovací sklo. Jen díky němu se mi konečně podaří zaostřit na něco, co jsem se tak dlouho pokoušela přehlížet: nevyjde to ani tentokrát, znovu jsem se nechala oklamat.

Nechala jsem se oklamat mimozemštinou, mangovým sorbetem, Měsícem po měsíci, pozorováním přeletů a balíčkem spínacích špendlíků, co neměly český název. Stejně jako mé dvě kočky jsem se i já nechala uplatit tvarohem z vlčnovských vdolečků a úplně zapomněla na to, že bych se měla bát. Jenomže ve stínu majestátního, rezivého industriálu svět náhle ztratil veškeré barvy. Kdosi mi ukradl pastelky, neboť je potřeboval na tvorbu dekorací a vykreslování rozjásaných davů, a ponechal mi jen jedinou, černou.

Poprvé jsem se rozpadla na půli cesty mezi gruzínským sýrovým chačapuri a tortillami s guacamole.
Podruhé na samém konci japonského filmu (vždyť i mně někdo kdysi slíbil, že se určitě ještě uvidíme).
Potřetí, když jsem se s kelímkem kávy v ruce ocitla uprostřed tekutých písků a nechala si jimi znehybnit končetiny.

O několik hodin později rozzářila nebe vzducholoď v úplňku.

Stará žena opět nezklamala, já však zjistila, že Země už mé srdce nejspíš déle neunese.

Když jsem vklopýtala zpět do šedivého města, v zátylku mě nemilosrdně zastudilo kalné ranní světlo.

Téměř bych se nechala přesvědčit, že léto už dávno skončilo.

(A přeci, když jsi mi ve dvě hodiny ráno na ostravském hlavním nádraží usnul v klíně, neodvažovala jsem se ani pohnout, abych tě nevzbudila.

Některé chvíle jsou však tak křehké, že je stačí jenom popsat a ony pod tíhou těch slov úplně změní tvar.)

Phalaris arundinacea, chrastice rákosovitá

Během společné návštěvy knihkupectví jsem od svých kolegů dostala doporučení na dva diáře s kočičkou a následující knižní tituly: Nejchladnější dívka ve městě chladu, Klub sebevrahů a Introvertův rok.

O den později jsem se pustila do pečení třetího dortu s třetím chlapcem v řadě. Když jsem zlehka pokládala stomililitrovou kádinku do zakysané smetany, napadlo mě, že by se všechny mé problémy možná vyřešily, kdybych konečně přestala péct dorty.

Měla bych se pomalu začít připravovat na další loučení. Už i já jsem však poznala, že ostré hrany se časem otupují.

Možná je celý život jen pomalé zvykání si na skutečnost, že nás druzí opouštějí.
Abychom jednou dokázali opustit my je.

Fragaria vesca, jahodník obecný

Kdesi uprostřed lesů jsou vrstevnaté skály a louka s klíšťaty,
jen o několik kroků dál pak dřevěný přístřešek s bodem záchrany,
mrazák s rozměklou meruňkovou dření, středověký jarmark a falešné parní lokomotivy,
kontejner s rozpálenými plíšky, kvetoucí rulík a račí potok,
zavřená hospoda, kde prodávají špenátovou pizzu a hrají písně, co člověka rozpláčou,
zřícenina hradu, kde se schází tajný spolek, obchody, v nichž nelze nakoupit, a říčka uvězněná chatami,
ztracený psí obojek, hejna třpytivých motýlic, sušený slepýš a cesta lemovaná porostem lesních jahod.

"Chudák slepýš... v klidu se plazil přes cestu a zajelo ho auto," řeknu.
"No jo, když on to auto nejspíš neviděl," odpovíš a podáš mi jahodu.

Kdesi uprostřed lesů jsou vrstevnaté skály a louka s klíšťaty.
Když si tam postavíte stan, možná vám Mňága zahraje ukolébavku.

Centaurea cyanus, chrpa polní

Babišův žitný chléb ve vodě pokaždé klesá ke dnu; asi ho tíží svědomí.

A citrín z pole nikdy není citrínem, přestože by jím být mohl.

Kočičí sabotáži navzdory jsme vyrazili na výlet. Přežili jsme - a přežily i vousy, ačkoliv jsem si už dlouho předem brousila nůžky. 

"Mohl bys mi konečně vyprávět něco o sobě," navrhla jsem cestou k unikátnímu mraveništi.

"A už je to tady," povzdechl si chlapec zoufale.

Unikl hubení životu nebezpečným plynem, přesto se jeho nejhorší noční můra naplnila právě tady. Jakási dívka ho zavedla doprostřed lesa a tam ho nutila mluvit.

Na autobusové zastávce jsme posvačili meruňky a pak zabloudili mezi poli. V roští jsem však objevila ten nejroztomilejší parůžek, jaký si lze představit.

Když jsme si na karimatky rozložili sbírku slisovaných baget, roztavených sýrů, zteplalých paštik a japonských rýžových koláčků, slunce se právě chýlilo k západu.
Uprostřed noci se u stanu pohádali dva srnci, já však nic neslyšela.
Tentokrát jsem spala tvrdě.

Ranunculus repens, pryskyřník plazivý

Dřív jsem bývala nejšťastnější dívkou na světě, teď jsem jen rozlitým inkoustem, který samovolně prosakuje nepopsaným stohem papírů.
A tomu, kdo by mě snad měl rád, mohu dát na oplátku jen kousek domácího koláče.

Kolegové mě parodují. Chodí se svěšenými rameny, pohled zabodnutý do země, občas si povzdechnou a tichým, bezvýrazným hlasem pronesou: „To je smutný.“
A když prohlásím, že jediné, co si doopravdy přeji, je nebýt, jen pokývají hlavou a pomyslí si: „To ona říká pořád.“

Přitom nevědí, že zevnitř sesychám, a proto je tak těžké držet ramena zpříma.
Netuší, že většinu večerů trávím doma, zády k věčně zapnuté televizi - lhostejno, co v ní běží, hlavně, že jsou tam nějací lidé, kteří něco říkají - a celé hodiny jen pozoruji ten kousek zdi před sebou.
Neznají tu neochotu dýchat, tu absenci jakéhokoliv smyslu, tu touhu proměnit se v kámen.

Cokoliv, co řeknu, pro ně nemůže být ničím jiným než jen náhodným shlukem písmen.
A proto pokaždé jen mlčky pevně sevřu kousek ledu v dlani, narovnám záda a předstírám, že barvy nejsou jen pouhopouhou iluzí.