Poslední dobou se mi často zdává o tom, co šel kolem.
Sedíme spolu u klavíru a zpíváme. Kupodivu to nezní vůbec špatně. Nejspíš mě v tom vesmíru srovnala učitelka slibovanými fyzickými útoky do latě.
Budím se posmutnělá, pro všechny ty věci, co již nikdy nenastanou.
A lituji, že jsem už před pár lety nepracovala s proteiny. Pak bych totiž dobře věděla, že interakce s kolemjdoucími bývají zpravidla přechodného charakteru a jejich vazebná afinita není dostatečně vysoká k tvorbě stabilních komplexů.
Těžko říci, zda bych se nechala poučit.
A teď už sama vyznávám model kiss and run.
Z počestné dívky se nemá stávat poběhlice, nebo políbnice... každopádně by měla zůstat až do hrobu čistá, s ruměnou tváří a velkorysým úsměvem.
OdpovědětVymazatVyznávat model Kiss and run zní ale pořád lépe, než trpět modelem Full collapse.
OdpovědětVymazat