15. června

Sedím na ulepené podlaze, sama uprostřed davu.
Chlapec hned vedle mě hraje na mobilu šachy a soustředěně krčí čelo.
Pohledná černoška a obrýlený hoch anglicky diskutují o tom nejchutnějším českém pivu.
Potetovaná dívka s dredy vypráví o jeskynních netopýrech.
Většina ostatních kontroluje nekonečnou sérii příspěvků na facebookové zdi.
Ráda bych otevřela Neónovou bibli, abych aspoň na chvíli přerušila proud svých myšlenek - nedostala jsem čokoládu se sušenými malinami, ani jsem se nemohla s nikým přetahovat o zaručeně nejlepší vstupenku, je to jenom pár metrů a zárověň tolik měsíců! - jenomže skalní fanoušci by to možná považovali tak trochu za zradu.

Při poslechu Páté Beethovenovy mám na pár vteřin pocit, jako by na mě padal celičký svět. Možná je to záměr, nutná příprava na průlet hvězdokupou, na tisíce zářících světel.
Please turn on your lights.
(Jsme ve vesmíru. Tady hvězdy neblikají.
Kam míříš, Hayabuso?
25143 Itokawa. 25143 Itokawa. 25143 Itokawa.
A pak?
Well sir, if you only knew, what the answer is worth...)

Pořizuji drobnou vzpomínku pro toho, který mi po nocích posílal videa z Doktora House.
Odvahu mi dodává absurdní naděje, že by to mohlo něco změnit.
Jenomže nezmění.
Moje činy nikdy nic nezmění, to bych si měla zapamatovat.

(Roll away the stone.
The men that you love
always leave you alone.)

Tančím, abych neomdlela.
Jsem v euforii, abych nemusela plakat.
Nic však netrvá navždy.

Jakmile se doma za mnou zavřou dveře, dám si pomerančový džus.