A pak šla na návštěvu do bytu s fialovou stěnou.
"Tady jsme byli kdysi doma, vzpomínáš?" řekla jsem kocourovi, pohladila ho skrz mříž v přepravce a sama se pokoušela nevzpomínat.
Čistá podlaha, umyté kachličky. A místo jedné postele čtyři. Změnilo se všechno, jenom kuchyň ne (dokonce i růže v popraskané váze zůstaly!), jen se posadit ke stolu a posnídat čerstvé koláče z pekárny.
Jak krásně mi bylo za takových rán!
Ten, co prošel kolem, snad ani netuší, kolik pro mě takové drobnosti znamenaly - a jak moc jsem ho měla ráda.Tak moc, že jsem ho bez protestů nechala odejít, ačkoliv to znamenalo vzít celý díl smutku na sebe.
Přesto bych dala téměř cokoliv za to, abych ještě někdy zažila tu radost - abychom stavěli stan za bouřky a skákali do stohu a sbírali borůvky a pili ledovou tříšť na mostě a psali na skály a pózovali na balících slámy a odháněli komáry a po nocích pobíhali po poli a potkávali bludné kořeny a pak i trochu bloudili a tiskli se k sobě u pískoven a pořizovali divné fotografie v opuštěných domech - aspoň ještě jednou, jedinkrát.
Ale už nebude nic.
Vůbec nic.
Ještě celá řada lét bude muset přejít, než se mi úplně přestane stýskat.
Musí být ubíjející se vracet do vzpomínek, když v sobě nesou rozkladné prvky. Nechápu, jak by tě vůbec někdo soudný mohl nechat jít, ale to je vaše věc. Že se divně párujete. :)
OdpovědětVymazat