V útrobách kopce uprostřed Brna to vypadá jako v nějaké počítačové hře. V tunelech se klikatí široká potrubí, odevšad se ozývá hučení. ("Už jenom čekáš, odkud se na tebe vyřítí příšera, co?")
V kočárcích odpočívají děti v plynových maskách. ("To je prosím naše atom baby.")
A na papíře v psacím stroji někdo zanechal vzkaz: "ahoj ja jsem tereza". Výkřik do tmy vyčnívající mezi básněmi o zradě a nouzovými hlášeními. ("Soudruh Gottwald nám úplně zplesnivěl. Museli jsme ho vyhodit na mráz, protože jsme se báli, že se do něj dají brouci.")
Sotva jsem dojedla Hastrmanovy nektarinky, kdosi mi hodil do tašky meruňku. Vydala jsem se na podivnou výpravu s člověkem, který dovede opravit úplně všechno, co si usmyslí - a možná jsem tak trochu doufala, že dokáže opravit i mne - jenomže srdce mi klopýtalo zcela mimo rytmus chůze a do bot se mi ustavičně zakusovaly dlaždice.
Když se ochladilo tak, že už ani má kroužková zbroj nepomáhala, vyjeli jsme za město mrkajícím autem s hřebíkem v jedné z pneumatik. Půda na louce byla příliš kamenitá (snad že jsme byli důlním bohům na dohled) a v lese se k nebi vzpínaly gigantické netýkavky.
Měli jsme však štěstí - na cestě někdo poztrácel knoflíky od kabátu.
A pak už je půlnoc a my pojídáme v červeném autě bagety bez červených ingrediencí.
Z rádia se tlumeně ozývají známé tóny.
"To je Birdy?"
"Jo. Taky ji posloucháš?"
Sklopím oči, jako by mě zaujalo cosi na mých kolenou.
"Jasně."
Birdy o nocích nespí a čeká na chlapce, který ji řekne něco skutečného.
OdpovědětVymazatACH, jdu skoro do kolen. Pravá romantička!