Vešla jsem do knihkupectví
a zakoupila si první knihu, kterou jsem vzala do ruky a otevřela,
a pak jsem šla domů pěšky,
a přestože z nebe padala voda tak, jako by někdo v nebesích trhal perlové náhrdelníky, neotevřela jsem deštník
a nechala si tříštit obrovité dešťové kapky o špičku nosu
a sfoukávala je z horního rtu, jako to dělám vždycky, když si ve sprše namočím obličej,
a pozorovala ty ubohé človíčky, co se krčili pod látkovými stříškami restaurací nebo tiskli ke sklům výkladních skříní
a tak trochu se jim smála, protože bylo tolik svobody v tom, jak se mi šaty lepily k nohám,
a když jsem se pak zastavila před domem, s rozcuchanými vlasy a klouby ztuhlými chladem, všimla jsem si, že někdo vyvěsil nad Brnem duhu,
a byla jsem si jistá, že tohle je jedna z nejlepších věcí, kterou jsem v posledních měsících udělala.
Nejspíš měl Hastrman nakonec přeci jen pravdu, když říkal,
že by mi prospěla ledová sprcha.
Sprcha. Rezekvítek ve sprše! Není pro muže dojemnějšího pohledu než na nežnou hru vody a mýdla na sametové pokožce.
OdpovědětVymazat