30. června

"A/C?"
"Pokud si vybíráš typ žloutenky, pak rozhodně A."
"Úžasná profesní deformace, vážně."
"Tak co to tedy mělo znamenat?"
"Air condition. Česky klimatizace."

O nejdůležitějších událostech psát nesmím.
Beztak bych nejspíš nenašla slova.

29. června

Ještě se mám mnoho co učit o tom, co je to láska.
Z jistého úhlu pohledu pro mě doposud nikdo neudělal nic tak láskyplného jako ten, který mě nemiloval.

23. června

Vymykám se kontrole
vymykám se z kloubů
při každém pohybu
si znovu lámu vaz

Kdo jen mě poskládá
když jsem pouze
zašlou sbírkou kostí
v muzeu antropologie

(A prosím povšimněte si
té křivé páteře)

22. června

V útrobách kopce uprostřed Brna to vypadá jako v nějaké počítačové hře. V tunelech se klikatí široká potrubí, odevšad se ozývá hučení.  ("Už jenom čekáš, odkud se na tebe vyřítí příšera, co?")
V kočárcích odpočívají děti v plynových maskách. ("To je prosím naše atom baby.")
A na papíře v psacím stroji někdo zanechal vzkaz: "ahoj ja jsem tereza". Výkřik do tmy vyčnívající mezi básněmi o zradě a nouzovými hlášeními. ("Soudruh Gottwald nám úplně zplesnivěl. Museli jsme ho vyhodit na mráz, protože jsme se báli, že se do něj dají brouci.")

Sotva jsem dojedla Hastrmanovy nektarinky, kdosi mi hodil do tašky meruňku. Vydala jsem se na podivnou výpravu s člověkem, který dovede opravit úplně všechno, co si usmyslí - a možná jsem tak trochu doufala, že dokáže opravit i mne - jenomže srdce mi klopýtalo zcela mimo rytmus chůze a do bot se mi ustavičně zakusovaly dlaždice.

Když se ochladilo tak, že už ani má kroužková zbroj nepomáhala, vyjeli jsme za město mrkajícím autem s hřebíkem v jedné z pneumatik. Půda na louce byla příliš kamenitá (snad že jsme byli důlním bohům na dohled) a v lese se k nebi vzpínaly gigantické netýkavky.
Měli jsme však štěstí - na cestě někdo poztrácel knoflíky od kabátu.

A pak už je půlnoc a my pojídáme v červeném autě bagety bez červených ingrediencí.
Z rádia se tlumeně ozývají známé tóny.
"To je Birdy?"
"Jo. Taky ji posloucháš?"
Sklopím oči, jako by mě zaujalo cosi na mých kolenou.
"Jasně."

21. června

Vešla jsem do knihkupectví
a zakoupila si první knihu, kterou jsem vzala do ruky a otevřela,
a pak jsem šla domů pěšky,
a přestože z nebe padala voda tak, jako by někdo v nebesích trhal perlové náhrdelníky, neotevřela jsem deštník
a nechala si tříštit obrovité dešťové kapky o špičku nosu
a sfoukávala je z horního rtu, jako to dělám vždycky, když si ve sprše namočím obličej,
a pozorovala ty ubohé človíčky, co se krčili pod látkovými stříškami restaurací nebo tiskli ke sklům výkladních skříní
a tak trochu se jim smála, protože bylo tolik svobody v tom, jak se mi šaty lepily k nohám,
a když jsem se pak zastavila před domem, s rozcuchanými vlasy a klouby ztuhlými chladem, všimla jsem si, že někdo vyvěsil nad Brnem duhu,
a byla jsem si jistá, že tohle je jedna z nejlepších věcí, kterou jsem v posledních měsících udělala.

Nejspíš měl Hastrman nakonec přeci jen pravdu, když říkal,
že by mi prospěla ledová sprcha.

20. června

Začínám doopravdy stárnout.

Když usínám s pláčem, je to na mně poznat ještě druhý den odpoledne.

19. června

Dostávám se do absurdních časových smyček.
Pozvolna se mi utahují kolem krku.

Zázraky se nedějí.

17. června

Za mašlí svého klobouku jsem objevila usušenou kopretinu z loňského léta.
A pak šla na návštěvu do bytu s fialovou stěnou.
"Tady jsme byli kdysi doma, vzpomínáš?" řekla jsem kocourovi, pohladila ho skrz mříž v přepravce a sama se pokoušela nevzpomínat.
Čistá podlaha, umyté kachličky. A místo jedné postele čtyři. Změnilo se všechno, jenom kuchyň ne (dokonce i růže v popraskané váze zůstaly!), jen se posadit ke stolu a posnídat čerstvé koláče z pekárny.

Jak krásně mi bylo za takových rán!

Ten, co prošel kolem, snad ani netuší, kolik pro mě takové drobnosti znamenaly - a jak moc jsem ho měla ráda.
Tak moc, že jsem ho bez protestů nechala odejít, ačkoliv to znamenalo vzít celý díl smutku na sebe.

Přesto bych dala téměř cokoliv za to, abych ještě někdy zažila tu radost - abychom stavěli stan za bouřky a skákali do stohu a sbírali borůvky a pili ledovou tříšť na mostě a psali na skály a pózovali na balících slámy a odháněli komáry a po nocích pobíhali po poli a potkávali bludné kořeny a pak i trochu bloudili a tiskli se k sobě u pískoven a pořizovali divné fotografie v opuštěných domech - aspoň ještě jednou, jedinkrát.
Ale už nebude nic.
Vůbec nic.

Ještě celá řada lét bude muset přejít, než se mi úplně přestane stýskat.

15. června

Sedím na ulepené podlaze, sama uprostřed davu.
Chlapec hned vedle mě hraje na mobilu šachy a soustředěně krčí čelo.
Pohledná černoška a obrýlený hoch anglicky diskutují o tom nejchutnějším českém pivu.
Potetovaná dívka s dredy vypráví o jeskynních netopýrech.
Většina ostatních kontroluje nekonečnou sérii příspěvků na facebookové zdi.
Ráda bych otevřela Neónovou bibli, abych aspoň na chvíli přerušila proud svých myšlenek - nedostala jsem čokoládu se sušenými malinami, ani jsem se nemohla s nikým přetahovat o zaručeně nejlepší vstupenku, je to jenom pár metrů a zárověň tolik měsíců! - jenomže skalní fanoušci by to možná považovali tak trochu za zradu.

Při poslechu Páté Beethovenovy mám na pár vteřin pocit, jako by na mě padal celičký svět. Možná je to záměr, nutná příprava na průlet hvězdokupou, na tisíce zářících světel.
Please turn on your lights.
(Jsme ve vesmíru. Tady hvězdy neblikají.
Kam míříš, Hayabuso?
25143 Itokawa. 25143 Itokawa. 25143 Itokawa.
A pak?
Well sir, if you only knew, what the answer is worth...)

Pořizuji drobnou vzpomínku pro toho, který mi po nocích posílal videa z Doktora House.
Odvahu mi dodává absurdní naděje, že by to mohlo něco změnit.
Jenomže nezmění.
Moje činy nikdy nic nezmění, to bych si měla zapamatovat.

(Roll away the stone.
The men that you love
always leave you alone.)

Tančím, abych neomdlela.
Jsem v euforii, abych nemusela plakat.
Nic však netrvá navždy.

Jakmile se doma za mnou zavřou dveře, dám si pomerančový džus.

14. června

Moje bakalářská studentka si přála jít na koncert Arcade Fire - dokonce umí jejich jméno správně vyslovit - a ve volných chvílích čte eseje od Alberta Camuse a deníky Sylvie Plathové. V angličtině.

Evidentně se tedy není třeba čehokoliv obávat.

Tenhle svět má budoucnost.

12. června

Za okny zuří bouřka, jezero se proměnilo v moře, širé a neklidné (za tohoto počasí vodní příšery lámou svým obětem srdce či vaz) a na prostřených stolech se nelze dopočítat nádobí (žádné z nich však naštěstí nemá pokličku).

"Je to hrozně jednoduché. Sklínky - na vodu, víno, bublinky, nebo červené, když jsi předtím měla bílé. Příbory - začni z kraje. A kdyby tam byl úplně kratičkej symetrickej nožík, tak tím nic nejez. Ten je na otevírání ústřic."
Jasně. Zlaté těstoviny s lanýži.

Otázka: Tvoří kytovci hejna, nebo stáda?

11. června

Ryba s tygřími pruhy a červenými ostrými ploutvemi se jmenuje okoun. Dokáže utopit a roztrhat krysu.

Kontaktovat vodníka, když odpočíváte na lavičce na břehu jezera, se jistojistě nevyplácí.

10. června

Jedu vlakem. Netuším, kde mám vystoupit, ani kam to vlastně mířím. Ale koupila jsem si citronovou minerálku a medové vafle pro případ nouze. Hádám tedy, že je vše v pořádku.

9. června

Nedaleko Blanska je železniční trať obehnaná zdí, na níž se v pravidelných intervalech opakuje nápis ÚNIK. Všechny šipky pod tímto slovem neomylně směřují k Brnu.
A přitom je to Brno, odkud je třeba uniknout.
(Láme člověku srdce, bez slitování a nečekaně, jako když se rozhodnete humánně zabít myš.)

8. června

"Každý herec musí umět zahrát koktavého, opilce, a teplouše. Je to základ české komiky."
"Není to tak trochu smutné?"

Soukromé divadelní představení. Ani by mě nenapadlo pochybovat.
(Jen ty oči! Oči neposlouchají.
Klíč k autentickému výrazu se totiž skrývá jedině na dně několikáté sklínky v pořadí.)

"Nikdy nebudu mít jistotu, co z toho všeho byla skutečnost."
"Proto je tak nebezpečné chodit s hercem."

Ještě, že spolu nechodíme.

7. června

Poslední dobou se mi často zdává o tom, co šel kolem.
Sedíme spolu u klavíru a zpíváme. Kupodivu to nezní vůbec špatně. Nejspíš mě v tom vesmíru srovnala učitelka slibovanými fyzickými útoky do latě.
Budím se posmutnělá, pro všechny ty věci, co již nikdy nenastanou.

A lituji, že jsem už před pár lety nepracovala s proteiny. Pak bych totiž dobře věděla, že interakce s kolemjdoucími bývají zpravidla přechodného charakteru a jejich vazebná afinita není dostatečně vysoká k tvorbě stabilních komplexů.
Těžko říci, zda bych se nechala poučit.

A teď už sama vyznávám model kiss and run.

4. června

Prý mám pozoruhodnou schopnost se izolovat od všech metafor, jazykových hříček i poetických výrazů.
(A vržený nůž se zastavil až o kost.
Jak někdy věty dokážou bolet!)
Kde jsou ty časy, v nichž jsem se dokázala hodiny bavit slovem pabuk nebo pojmem fermentace laktátu?!

Možná je nejvyšší čas odejít.

2. června

Když se v půl druhé ráno ploužím Jakubským náměstím, volají na mě: "Co je, Ribanno? Proč tak smutně? Kdo ti umřel?"

Občas je velmi osvobozující zout si boty.

1. června

Moudro dne: "Když ti ten člověk nestojí ani za to, aby sis kvůli němu oholila nohy, tak už s ním nikam nechoď."