7. května

Vlasy mi voní mátovým šamponem.
Trochu se usmívám.
V ranním pološeru sleduji profil člověka, který spí hned vedle mě.
Žasnu.
Skoro bych natáhla ruku a ukazováčkem přejela od těch lehce rozcuchaných vlasů (které teď voní stejně jako ty mé), přes nakrčené čelo, prazvláštní křivku nosu a pootevřené rty až k bradě se strništěm. Skoro bych natáhla ruku, abych se ujistila, že to všechno je skutečné.
Dobře však vím, že přízraky bývají plaché (zvláště ty laskavé). A tak se jenom dívám.

Detaily jsou extrémně nebezpečnou zbraní.
Co na tom záleží, že jste viděli výraz něčí tváře ve spánku.
Že důvěrně znáte to specifické vlnění horního rtu, co se objevuje, když dotyčný o něčem s nadšením hovoří.
Že na vlastní kůži zažijete, jak ledovou vodou se sprchuje.
Že už dobře víte, že když si v posteli zapálí cigaretu, rozsvítí si lampu a bude zaujatě pozorovat kouřové spirály nad hlavou.
Že máte zmapované jizvy na jeho těle.
Že můžete s jistotou prohlásit: "To bys stejně nejedl."
Co na tom záleží. Jsou to pouze nesouvislé útržky informací.
Jejich zrádnost spočívá v tom, že jakmile se jich shromáždí dostatek na jednom místě, obklopí vás a pevně sevřou ze všech stran. V tu chvíli zjistíte, že jste ztraceni, aniž byste to jakkoliv dokázali předvídat.

Zcela bez odporu se nechám zachumlat do peřin a dovolím spánku, aby mě spolkl - přestože dobře vím, že usnout u někoho v posteli znamená naprosto mu důvěřovat.

Vzbudím se v půl čtvrté ráno s uslintaným psím čumákem v podpaží a s vědomím, že jsem právě utonula.