18. května

Od samého pláče mi pukly rty. Každé slovo bolí a zanechává pachuť krve na jazyku.
Srdce, tolikrát zašívané, prohlásilo, že už se do takových věcí nenechá zatahovat, a zbaběle prchlo z mého těla.
A v prázdném hrudním koši se mi zabydlela ozvěna.
Ozvěna všech vět, co nedokázaly vůbec nic změnit.

Celý den se ploužím, ke každému dalšímu kroku se musím nekonečně dlouho přemlouvat.
Až u přístroje, kde v zakalených suspenzích bují buňky Řehoře Samsy, se svezu na podlahu.
Mohla bych si přibouchnout ruce do dvířek inkubátoru a nechat si ohřívat ledové konečky prstů ve dvaceti sedmi stupních Celsia.
Mohla bych vší silou mrštit na dlaždice lahev s obsahem za deset tisíc.
Mohla bych požít takové množství azidu sodného, které by dokázalo vyvraždit celé Brno.
Ale jenom tam sedím a nechám prázdnotu, aby mě postupně vyjídala zevnitř jako přezrálý vodní meloun.
Na nic jiného už totiž nemám sílu.

Ten, který byl mým společníkem na pouti krajinou zoufalství už od samého začátku, se rozhodl změnit směr cesty.
Odejít.
Napořád.
Napořád!

Kdybych Ti to vysvětlil, možná bys to pochopila. Ale to neudělám.
A lhal bych Ti, kdybych slíbil, že se na podzim ozvu.

Všichni, které mám ráda, ode mě postupně utíkají.
A neexistuje vůbec nic, nic na celičkém světě, co by je mohlo zastavit.

It’s just a matter of fact.