11. května

Když konečně objevím vchod do podniku, jehož název má cosi společného s lovem, popadneš mě do náručí a pár kroků mě neseš.
Jdeš se pochlubit svou nejnovější trofejí.

"To je tvoje dívka?" ptá se ten, co kreslí křídami portréty.
"Jasně."
"Sluší vám to spolu."
Když tázaný objednává další rum, pokusím se uvést věci na pravou míru.  "On pořád tak trochu kecá."
A ten, který píše básně a vypadá jako člen Havranova klanu, povídá: "Ale chodíte spolu, ne?"
Od srdce se zasměju. "Některé věci je lepší nechat nepojmenované."

Zanecháš mi na tváři tyrkysové šrámy, k jejichž odstranění je třeba porady na dámských záchodcích a příliš vlezlé vědkyně s teorií o detergentech. Jakmile přestanu vypadat jako válčící indián či jako osoba s cyanózou, ztratím se v davu u kostela.

Pátý zmeškaný hovor mě přesvědčí, abych se cestou domů stavila na pavlačích. Dávno však nevíš, že jsi mě volal.
"Co ty tu chceš? Já se jdu bavit."
Odpustila bych ti leccos, ale ne tohle čiré opovržení v hlase a v očích.
Když definitivně odcházím, hystericky se přehrabuješ v hromadě košilí. Děvčátko z hor celou scénu pozoruje s lítostivým pohledem.
Seběhnu po schodech a otevřu dveře, do nichž je vždycky potřeba alespoň trochu kopnout. Parta výrostků před posprejovanou zdí pouští Where is my mind. Nad hlavou mi svítí hvězdy. Na malou chvilku mám pocit, jako bych zrovna hrála v nějakém filmu.

Přemýšlím, koho dnes v noci asi zatáhneš do svého klubu rváčů.
Jedno však vím jistě. Já u toho být nechci.

"Nezlob se, vždyť já tě nejspíš ani nepoznal."
"A to má snad být nějaká omluva?"