Stojím na rohu nástupiště. Ze všech koutů čpí rozkládající se moč.
Pozoruji přijíždějící autobusy. Jeden, druhý, pátý, desátý. Neustále kontroluji zvyšující se zpoždění.
První zklamání přijde v sedm dvacet sedm. Téměř nadzvukovou rychlostí proběhnu nákupním centrem, jenom proto, abych se nechala zklamat podruhé.
Pár kroků pronásleduji chlapce s kapucí na hlavě a dlaněmi hluboko ukrytými v rukávech mikiny. Pak si všimnu, že má kalhoty s průstřihy na kolenou.
V osm hodin a dvacet čtyři minut vyhasne i poslední naděje.
Mám pocit, že umřu, že každou chvílí jistojistě umřu.
Uložím půlkrejcar zpět do peněženky a rozeberu dárkovou taštičku na prvočinitele.
Takhle to tedy všechno končí.
V pondělí ráno několika bezcennými předměty v batohu.
No one ever said it would be this hard.
A teď si představ, že ten borec s pasem u kolenou má zrovna tak zapeklitou historii jako ty. Třeba včera taky zažil otřes a vzpamatovává se z něj, zrovna jako ty, neplánovanou procházkou po nákupních centrech.
OdpovědětVymazatNechat se oplétat pavučinkou lidských osudů, třeba stylem slina slinu myje, z toho se lze radovat. :)