30. května

Zamilovala jsem si hořčicové brambůrky a vypreparovala oko medvědovi.

"Zde máte skalpel, slečno chiruržko, proveďte tu operaci."
"Budeme muset připravit úplně novou oční bulvu, tu předchozí jsem snědla."

Je to taková legrace, až nás musí usměrňovat rozespalá dívka v červeném pyžamu.

Té noci se usídlí v mém i kočičím pelechu neočekávaní vetřelci.

29. května

Křečovitě ses mě držel
(jako by se snad o mě dalo opřít!)
a mezi vzlyky
kašlal krev
- u zesláblého těla
předem připravený
pomníček z lahví -
Takhle to vypadá
na hranicích s peklem

Věta Přál bych si, abys už nikdy neodešla. na mě dopadla v celé své děsivosti.

Neměla jsem ťukat na okno.

27. května

Cesty vlakem začínají být k neunesení. Krajina zletněla a člověk by jediným pohledem navěky propadl hlubokým lesům. Zeleň láká k útěku, všechno to vábení jsou však jen zlomyslné lži.
Utéci nelze, není s kým pít víno pod hvězdami.

Přála bych si, aby na všechno kolem padla tma. Sametově laskavá tma.
Rozsudek smrti ze soucitu.

Věta Mám se dobře. znamená Postupně mnou prorůstají šlahouny zoufalství. 
Zanedlouho budu celičká posetá květy.

22. května

Jsem zase na začátku.
Bez možnosti posílat hudbu na dobrou noc.
Bez možnosti utéct do nejkrásnější ulice v Brně.

(A někde uvnitř
jako by mi zpřelámali žebra.
Hlavně dýchat!)

Okay, so this is the cold shock response, which really can be mitigated, if you just relax... and realize that it is going to pass. And after it passes... you´ll be able to do the second part of your self-rescue.

Komiks o chaperonech byl ze všeho nejvíc myšlen jako volání o pomoc.

21. května

Stojím na rohu nástupiště. Ze všech koutů čpí rozkládající se moč.
Pozoruji přijíždějící autobusy. Jeden, druhý, pátý, desátý. Neustále kontroluji zvyšující se zpoždění.
První zklamání přijde v sedm dvacet sedm. Téměř nadzvukovou rychlostí proběhnu nákupním centrem, jenom proto, abych se nechala zklamat podruhé.
Pár kroků pronásleduji chlapce s kapucí na hlavě a dlaněmi hluboko ukrytými v rukávech mikiny. Pak si všimnu, že má kalhoty s průstřihy na kolenou.

V osm hodin a dvacet čtyři minut vyhasne i poslední naděje.
Mám pocit, že umřu, že každou chvílí jistojistě umřu.
Uložím půlkrejcar zpět do peněženky a rozeberu dárkovou taštičku na prvočinitele.
Takhle to tedy všechno končí.
V pondělí ráno několika bezcennými předměty v batohu.

No one ever said it would be this hard.

19. května

Namočila jsem si prst do rozpáleného oleje a vysypala plný hrnec nudlí do špinavého dřezu.

Němčina je krycí jméno pro rulandské šedé.
V hlubinách pod Zelným trhem je poklad, který voní po mýdle.
A Charón v kostnici stále převáží duše zesnulých přes řeku Styx.

Opiv se vínem, v svádě na šenkýře sáhl, na něj se sápaje lál mu a zlořečil.

18. května

Od samého pláče mi pukly rty. Každé slovo bolí a zanechává pachuť krve na jazyku.
Srdce, tolikrát zašívané, prohlásilo, že už se do takových věcí nenechá zatahovat, a zbaběle prchlo z mého těla.
A v prázdném hrudním koši se mi zabydlela ozvěna.
Ozvěna všech vět, co nedokázaly vůbec nic změnit.

Celý den se ploužím, ke každému dalšímu kroku se musím nekonečně dlouho přemlouvat.
Až u přístroje, kde v zakalených suspenzích bují buňky Řehoře Samsy, se svezu na podlahu.
Mohla bych si přibouchnout ruce do dvířek inkubátoru a nechat si ohřívat ledové konečky prstů ve dvaceti sedmi stupních Celsia.
Mohla bych vší silou mrštit na dlaždice lahev s obsahem za deset tisíc.
Mohla bych požít takové množství azidu sodného, které by dokázalo vyvraždit celé Brno.
Ale jenom tam sedím a nechám prázdnotu, aby mě postupně vyjídala zevnitř jako přezrálý vodní meloun.
Na nic jiného už totiž nemám sílu.

Ten, který byl mým společníkem na pouti krajinou zoufalství už od samého začátku, se rozhodl změnit směr cesty.
Odejít.
Napořád.
Napořád!

Kdybych Ti to vysvětlil, možná bys to pochopila. Ale to neudělám.
A lhal bych Ti, kdybych slíbil, že se na podzim ozvu.

Všichni, které mám ráda, ode mě postupně utíkají.
A neexistuje vůbec nic, nic na celičkém světě, co by je mohlo zastavit.

It’s just a matter of fact.

12. května

Loučíme se zrovna v místech, kde ses mě ptal na narozeniny Milana K.
Jenom je den místo noci, teploty venku a uvnitř se vyměnily a domů nespěchám.

(Let him go
Let him go
No more nightmares
No more nightmares)

Zakázat mi, abych tě pozorovala, když spíš, byla ta největší chyba.

A přesto...
Ještě za několik měsíců najdou pozůstatky máty v mých vlasech.

11. května

Když konečně objevím vchod do podniku, jehož název má cosi společného s lovem, popadneš mě do náručí a pár kroků mě neseš.
Jdeš se pochlubit svou nejnovější trofejí.

"To je tvoje dívka?" ptá se ten, co kreslí křídami portréty.
"Jasně."
"Sluší vám to spolu."
Když tázaný objednává další rum, pokusím se uvést věci na pravou míru.  "On pořád tak trochu kecá."
A ten, který píše básně a vypadá jako člen Havranova klanu, povídá: "Ale chodíte spolu, ne?"
Od srdce se zasměju. "Některé věci je lepší nechat nepojmenované."

Zanecháš mi na tváři tyrkysové šrámy, k jejichž odstranění je třeba porady na dámských záchodcích a příliš vlezlé vědkyně s teorií o detergentech. Jakmile přestanu vypadat jako válčící indián či jako osoba s cyanózou, ztratím se v davu u kostela.

Pátý zmeškaný hovor mě přesvědčí, abych se cestou domů stavila na pavlačích. Dávno však nevíš, že jsi mě volal.
"Co ty tu chceš? Já se jdu bavit."
Odpustila bych ti leccos, ale ne tohle čiré opovržení v hlase a v očích.
Když definitivně odcházím, hystericky se přehrabuješ v hromadě košilí. Děvčátko z hor celou scénu pozoruje s lítostivým pohledem.
Seběhnu po schodech a otevřu dveře, do nichž je vždycky potřeba alespoň trochu kopnout. Parta výrostků před posprejovanou zdí pouští Where is my mind. Nad hlavou mi svítí hvězdy. Na malou chvilku mám pocit, jako bych zrovna hrála v nějakém filmu.

Přemýšlím, koho dnes v noci asi zatáhneš do svého klubu rváčů.
Jedno však vím jistě. Já u toho být nechci.

"Nezlob se, vždyť já tě nejspíš ani nepoznal."
"A to má snad být nějaká omluva?"

7. května

Vlasy mi voní mátovým šamponem.
Trochu se usmívám.
V ranním pološeru sleduji profil člověka, který spí hned vedle mě.
Žasnu.
Skoro bych natáhla ruku a ukazováčkem přejela od těch lehce rozcuchaných vlasů (které teď voní stejně jako ty mé), přes nakrčené čelo, prazvláštní křivku nosu a pootevřené rty až k bradě se strništěm. Skoro bych natáhla ruku, abych se ujistila, že to všechno je skutečné.
Dobře však vím, že přízraky bývají plaché (zvláště ty laskavé). A tak se jenom dívám.

Detaily jsou extrémně nebezpečnou zbraní.
Co na tom záleží, že jste viděli výraz něčí tváře ve spánku.
Že důvěrně znáte to specifické vlnění horního rtu, co se objevuje, když dotyčný o něčem s nadšením hovoří.
Že na vlastní kůži zažijete, jak ledovou vodou se sprchuje.
Že už dobře víte, že když si v posteli zapálí cigaretu, rozsvítí si lampu a bude zaujatě pozorovat kouřové spirály nad hlavou.
Že máte zmapované jizvy na jeho těle.
Že můžete s jistotou prohlásit: "To bys stejně nejedl."
Co na tom záleží. Jsou to pouze nesouvislé útržky informací.
Jejich zrádnost spočívá v tom, že jakmile se jich shromáždí dostatek na jednom místě, obklopí vás a pevně sevřou ze všech stran. V tu chvíli zjistíte, že jste ztraceni, aniž byste to jakkoliv dokázali předvídat.

Zcela bez odporu se nechám zachumlat do peřin a dovolím spánku, aby mě spolkl - přestože dobře vím, že usnout u někoho v posteli znamená naprosto mu důvěřovat.

Vzbudím se v půl čtvrté ráno s uslintaným psím čumákem v podpaží a s vědomím, že jsem právě utonula.

2. května

Měla bych si zapamatovat, že adekvátní reakcí na pocit, že bych se s někým neměla dále vídat, doopravdy není jít k němu večer na návštěvu.
A že adekvátní reakcí na větu Já tě mám ale fakt rád... nejsou věty Vážně? a To je hezké.

Další díl nočních telenovel se vysílá již dopoledne.
"Kdy jsi včera odešla? Volal mi brácha, že jsem se pak příšerně porval. Asi mě nějak vzalo to, žes zmizela."
A Dívka s klíči strávila noc s Jájsembratrem, jen proto, že jí bylo teskno po Hastrmanovi.
"Do toho mě laskavě netahej."
"Uvidíme se dneska?"
"Ne. Pracuji."
Snad poprvé v životě někomu praštím s telefonem. Téměř si to užívám.

Odhodlání mi vydrží přibližně pět hodin. Pak se nechám nalákat na sladké řečičky, smyšlený polibek pod rozkvetlou třešní a hrášek z ovčí vlny.

Sedíme na schodech, pijeme slaďoučké trnkové víno a připravujeme kolemjdoucím hlavolamové pasti.
Když zjistím, že se dva roky mého života smrskly do tří obrázků v téměř nepublikovatelném článku, zvedneme se k odchodu.
Nechám se vodit se po městě zavřenýma očima, téměř beze strachu. Nedokážu však po čichu identifikovat bylinu z čeledi Lamiaceae.

Přestože neustále mluvím o odchodu, zdržím se do rána.
Před cestou domů dostanu pusu a láhev moštu.
Pizzu necháme mravencům.