Topím své bláznivé hypotézy v hydroxidu draselném a dokud mohu, sním aspoň o tom, že jednou splatím dluh za půlnoční kávu.
"Konečně cítím změnu k lepšímu," řekne Hastrman v kavárně s okovanými jídelními lístky.
Když se pak vracím s kyticí narcisů domů, připadá mi, že bych tomu snad i já mohla věřit.
To, co si představujeme, se nikdy nesplní; vesmír to nedovolí.
Pokouším se dešifrovat komunikaci počítačově myši žijící na vrcholu rozvodné skříně a do noci téměř horečnatě blouzním, protože jsem ochutnala cukrovinku kontaminovanou nápojem lásky.
Když příliš pláčete nad slaným karamelem, stane se z něj karamel přesolený.
Svět zasypalo bílé peří, nastalo náhlé ticho.
I všichni v mém okolí mlčí; chystám se proto zavolat do minulosti, snad z nudy, snad o pomoc.
Zapaluji poslední světlici, kterou mám k dispozici a hned vzápětí toho lituji.
Ne snad proto, že bych si ji chtěla šetřit na ještě horší časy, nýbrž proto, že si konečně uvědomím, jak dlouho jsem se upínala k něčemu, co už dávno nemá sílu prozářit temnotu.
Následuji bílého králíčka do míst, kde mezi zchátralými betonovými budovami rostou gigantické houby s barevnými svítícími klobouky a rozzlobené kočky zpívají duety.
U betlémské stáje se tyčí obrovské hrnky a Ježíšek je přikrytý zmačkanou účtenkou. Na oslavě servíruji kravské lejno, které však chutná překvapivě dobře; zjevně mi tedy chybí nejen cukrářský talent, nýbrž i schopnost správně vyhodnotit situaci.
Mám kapsy plné žita, protože jsem upekla příliš mnoho muffinů z bezlepkové mouky. Nakonec se mi podaří zbavit obého. Musím kvůli tomu však předvést ty nejefektnější triky a poté několikrát explodovat.
Místo toho, abych se věnovala odstraňování rotujících nečistot, snažím se vší silou zpomalit hodinové ručičky, které příliš rychle obíhají ciferník.
K zahnání hladu mi stačí pouze poslech vyprávění o bagetách.
Na poličce s chemikáliemi
leží úhledně poskládané
modré trenky obřích rozměrů.
O víkendu prý musíme zařídit,
abychom už neměli prezidenta,
kterému by bylo vhodné je poslat.
Po vydatném spánku se probouzím do ospalého světa, takže se mě ospalost znovu nevyhnutelně zmocní; zvlášť proto, že přemýšlím, jak to vypadá, když spí lidé, které mám za úkol v noci udusit polštářem.
Ničivé následky mé vlastní liknavosti mě dohání právě ve chvíli, kdy jsem odhodlána začít pracovat pilně.
Myslím, že to já jsem ten člověk, kterého by bylo potřeba utratit z milosti - nebo aspoň člověk, který by měl dostat hrneček s nápisem "Ale ze sraček můžete vytáhnout se."
Probudila jsem se ve 21 hodin a 34 minut mezi paneláky na ďáblickém sídlišti. Stála jsem právě v uprostřed betonové ohrádky, v níž popelnice každý den poslušně přežvykují svůj směsný odpad, v natažené ruce držela svůj telefon a fotila opuštěnou pirátskou kopii CD Michala Tučného, ke které jsem pocítila jakousi podivnou sounáležitost.
O vysloužilé přístroje a zastaralé modely už nikdo nemá zájem, a tak si musí udělat svoji vlastní silvestrovskou párty uprostřed liduprázdné ulice, napadlo mě.
V tu chvíli pár metrů ode mě explodovala petarda, kterou kdosi vyhodil z okna. Snad bych úlekem i vykřikla, nedařilo se mi však odtrhnout rty od sebe.
Sama sobě jsem totiž zašila ústa; to abych nemohla promluvit do doby, než zase budu mít o čem.
Do ulic mě vyhnal pocit vlastní intelektuální nedostatečnosti.
Odsoudila jsem se k nekonečnému bezcílnému bloudění nočním městem, v němž mi na cestu svítila jen zářící okna, za kterými se bavili lidé, lidé o tolik živější než já, a dobře jsem věděla, že ten rozsudek je spravedlivý.
Jen o pár hodin dříve jsem přelezla branku a utekla z psychiatrické léčebny. Nejspíš jsem tam však měla raději zůstat, abych nemusela plánovat útěky odjinud, ze světa, v němž se řeší svatby, robotické vysavače a hypotéky, ze světa, do kterého nepatřím.
Jednou třeba znovu získám právo účastnit se oslav příchodu nového roku, právo mluvit s lidmi, kteří něčeho dosáhli, právo trávit s nimi čas v jedné místnosti, v místnosti jako vystřižené z katalogu o bydlení. Dnes to právo však ještě nemám.
Ze všeho nejdřív totiž musím znovu přijít na to, jak se vytvářejí slova, znovu se naučit, jak se skládají do vět, které něco znamenají.
Tři dny po Novém roce jsou prý lidé stejně staří jako dřív, já však stárnu každý den.
