Zálesák se vrátil. Vystoupil z Klubu podivných papučí, oči pod hustým obočím mu však jiskří stále stejně.
A mně se třesou ruce ze zcela směsných a nepřijatelných důvodů; do jisté míry to však lze považovat za nečekaně dobrou zprávu.
Nejspíš bych se měla poohlédnout po knize "Podívej, jak rostu - Králík", mohla by se mi hodit k sebeobraně.
Součástí tradičního slováckého kroje je plyšová hlava jednorožce a na programu hodové zábavy nesmí chybět hity Michala Davida. A když má člověk štěstí, může u archeologických vykopávek najít řetěz, který tam ztratila punková nutrie na útěku před medvídkem Úp.
Učíme se rozpoznávat ovůcko pomocí koláže poskládané z akčních položek několika vybraných supermarketů a uprostřed šnečí kolonie krademe panu myslivci hřebíky. V obchodě pak vykřikuji podivné věci o konzumaci sladkostí, jen abych vzápětí připravila várku Schrödingerových skořicových šneků, na které se člověk nesmí podívat, aby nezmizeli.
Mračňák Theophrastův má listy hebké jako kousky sametu, vracet se kvůli nim několik stovek metrů se však nevyplatí.
Nedaleko od sudu Diogenova jsem svědkem výměny tajemství formy na hostie za znalost pravé podstaty vorvaního penisu a v zahradě, v níž tančí světlušky minulosti, obdivuji miniaturní chocholky pavích kuřátek.
Pod vedením samozvaného zachránce světa, který má pod kabátem ukrytou pistoli, si taháme sirky.
Pokud by si někdo z nás měl vytáhnout tu nejkratší, měla bych to být bez pochyby já.
Prvočísla nemusí vždycky nosit štěstí; to bych si měla jednou provždy zapamatovat.
Na setkání kmene, k němuž nenáležím, si hraji na součást živého plotu, a lekám se i jezevčíků, nejspíš proto, že jsem jezevec, který nejvíce touží po tom, aby mohl rychle zalézt do nory.
Opět jsem dospěla do bodu, kdy mi skutečnost, že mám dlouhé vlasy, připadá jako pokrytectví, už však vím, že návštěva kadeřnictví žádný problém nevyřeší.
Láska téměř zhasla, nakonec však dohořela jako poslední.
Mrzačím symbolické pokojové rostliny a studuji recepty na přípravu korejských sladkostí z borového pylu.
Skutečnost, že člověk nemá kamarády, s nimiž by mohl měnit Pokémony, může vést až k zánětu slinivky.
Les se nečekaně rychle přeskupuje, kost však stále leží na svém místě. Druh houbových červů, který obchází sedm písmen, působí značné obtíže, zvláště překladateli, jenž nikdy nebyl na houbách.
Během pouti za zchátralými mlýny jsem na minutu neoprávněně vnikla na cizí pozemek.
Nezbývá mi než doufat, že nedopadnu jako pán, kterému před bezpečnostní kamerou neustále padaly kalhoty, případně že mi aspoň někdo do vězení přinese pilník a fotografie kočiček.
Mám nařízený klidový režim, přesto však musím většinu odpoledne předstírat, že jsem paní, která si vyrazila do lesa na houby a potkala ducha, co na ni zaútočil shnilými kaštany a loňským listím. Duch je zjevně příliš mladý a své řemeslo se teprve učí; ještě netuší, že nejefektivnější je útočit loňskými sněhy.
Filosofka se zamkla ve vysoké věži a jedno z jejích dětí spolklo klíč. Jednou za čas, mezi žonglováním s barevnými kamínky a přeměňováním předmětů denní potřeby v improvizovaná kousátka, vypouští z okna papírové vlaštovky s hustě popsanými křídly, to aby se nemohly rozplynout vysoko v oblacích.
"Takhle je to pořád," říká trochu posmutněle, trochu rezignovaně.
A já jen mlčky pokývám hlavou, neboť jsem kdysi zameškala úplně první hodinu filosofie. Nikdy jsem se tak nedozvěděla, co je to vlastně moudrost.
Nejlepším způsobem, jak zahnat ducha, je prý vysmrkat se do něj.
Červených kraťasů by však byla dozajista škoda.
Když spícího člověka svědí nos, nejspíš nad ním právě stojí tapír a pojídá jeho sny. Není se čemu divit, že já každou chvíli kýchám ze spaní.
Počítala jsem s tím, že vlakem pojedu sama, a proto jsem si do batohu přibalila knihu, deník a časopis. Nakonec však přišel vhod pouze článek o tom, jak lze v bytě ukrýt různé věci, případně celou místnost; už v něm však chyběly způsoby, jak odhalit to, co je skryté. Za okny se míhala sklizená pole a v hlavě spousta myšlenek, které nemají šanci dozrát ani napřesrok, natož do zimy.
Navečeřeli jsme se na ostrově. Usadili jsme se na jediné volné lavičce, na jediném místě na mapě, které ještě nebylo obsazeno žádnou vzpomínkou. Smála jsem se do zbytku jablečného závinu a přemýšlela nad tím, jak je hezké zase jednou s někým mluvit.
Pak přišla chvíle, na kterou jsme čekali. Pět mohutných dubů bylo konečně přesazeno do svého přirozeného prostředí, a tak se v jejich větvích urodilo ještě víc radosti než obvykle. A všichni kolem lačně česali tu radost, jako by tušili, že jde o jednu z mála možností udělat si zásoby na dlouhou, nepříjemnou zimu.
"To je hrozné, kolik je tu lidí," řekla jsem a přikrčila se za hradbou respirátoru.
"Tak si představuj, že jsou to stromy," odvětil ten, který by tam se mnou správně neměl být.
"A který strom jsi ty?"
"Topol."
"Filip, nebo Jáchym?"
"Cože? To nevím, to na mě nezkoušej, já jsem technik."
Některé stromy prostě zakořenily příliš daleko od sebe, některé propasti jednoduše nelze překonat. A nejspíš je to tak správně.
"To bylo až moc uspěchané loučení... A já se tak těšil na noční Prahu!"
Ze slaných roztoků rostou miniaturní mobilní telefony i s anténkou a sněžní levharti skládají symfonie pro své kožíšky.
Škrábu přes plot tapíra na olysalém hřbetě a svým fotoaparátem odvádím pozornost od sněhobílých kočičích tlap. Za ušetřených patnáct minut platím svými novými slunečními brýlemi.
V kraji, kde drastickým způsobem zbavují studenty nutkání lenošit, dělám ostudu nevhodně hlasitými dotazy na další cestu a pak se už neodvážím zaznamenat do nádoby, jež není součástí zeměskrýšování, že zingeron je synonymem pro vanilylaceton.
Kvůli nedostatku hub bude nutné zvážit přípravu kulajdy ze slepýšů.
Rány v betonové kůži náměstí se začínají pozvolna zacelovat, jiné šrámy se však hojí mnohem pomaleji. Severské naděje zhasly, nastává polární noc.
Žiji sama v prázdném městě, kde jsem jen já, přízraky a lidé, kteří se mě netýkají. Jsou jako figurky v počítačové hře, s nímž se nedá zahájit hovor.
Pořád ve mně rezonuje pocit, že bych se chtěla vrátit domů.
Jen si už nejsem jistá, kde to doma vlastně je.
