Saponaria officinalis, mydlice lékařská

Maminka pojídá prací prášek a pak se diví, že každou chvíli vypění. 

Úmrtí po požití 3% roztoku peroxidu nebývají časté.

Brassica rapa subsp. pekinensis, zelí pekingské

Na to, že je sobota, vstanu překvapivě brzy. Popadnu dva kousky šlehačkové bábovky a potají se vyplížím z domu. O půl hodiny později už otevírám dveře kavárny na nábřeží, kde prý prodávají nejlepší veganskou zmrzlinu ve městě.
"Ještě máme zavřeno," volá na mě obsluha zpoza vitríny s dortíky. 
O krok ucouvnu, ale než za mnou zacvaknou dveře, vyřítí se z nich na ulici velký černý pes a radostně poskakuje.
"Dlouho tě neviděla, má radost. Skoro takovou jako já," komentuje počínání Děvčátka z hor Hastrman, který se objeví hned vzápětí, se dvěma papírovými kelímky v rukách. "Otevírají až za hodinu. Musel jsem sbalit servírku, aby mi tohle prodali."
"Co to je?"
"Svařák."
"Svařák?" podivím se. "To není zrovna můj oblíbený snídaňový nápoj."
"Jen si dej, je to zdravý."

Uvelebíme se na palubě lodi, která reziví samým steskem po společnosti. Sedíme na složeném otužilcově ručníku, já, Hastrman a mezi námi velký černý pes, který se mi co chvíli pokouší ukousnout ucho.
Skoro jako by taky věděl, že tahle řeka odplaví všechno.

"Ty jsi s někým dva roky, a za tu dobu jsi mu nikdy neřekla, že ho miluješ?" ptá se Hastrman; snad cítí potřebu pečovat o dušičky, které kdysi polapil.
"No..."
"Tak se na to vyser, to je ztráta času, to musíš cítit hned."
"Možná to ještě není ztracené," řeknu. "Já mám většinu lidí tím raději, čím déle je znám. Tak třeba to ještě přijde."

Když se zpoza kovového zábradlí připlíží zima a obrovským nožem z japonské oceli mi začne odkrajovat prsty, vydáme se uskutečnit záminku naší cesty k řece.
"Labutě, labutě, tváří se nadutě," recituji, zatímco se pokouším přesvědčit syčícího opeřence, že list salátu mu bude určitě chutnat lépe než kousek tvrdého pečiva.
Nakonec si dá říct. Bez bříšek prstů se ale salát porcuje poněkud obtížně.

A zatímco některým z nás nestačí dva roky na to, aby se vyznali ve svých citech, jiní se po roční známosti plánují ženit.
"Přemýšlel jsem nad tím, koho požádám, aby mi šel za svědka," řekne Hastrman. "A uvažuji, že poprosím buď bráchu nebo tebe."
"Mě?" podivím se. Pořád ještě mi není jasné, jakou roli vlastně v Hastrmanově příběhu hraji. "Já ani moc nevím, co má takový svědek za úkol."
"Já taky ne. Byl jsem za život asi jen na dvou svatbách."
"Já tak na čtyřech, možná na pěti. Od jisté chvíle se jim záměrně vyhýbám. Ale čekala bych, že ty budeš na nějaké svatbě každou chvíli, že máš hodně kamarádů..."
"Vždyť já nemám kamarády, já mám hlavně kamarádky. A ty mě zpravidla na svatbu nezvou, protože jsem se všemi něco měl."
"To se mnou taky," pomyslím si. "Jenomže to už je dávno promlčené."
Já jsem totiž nikdy nebyla zamilovaná; byla jsem jen fascinovaná. V tom je ten rozdíl.
"Já bych tě na svou svatbu pozvala," řeknu. "Kdybych se tedy někdy měla vdávat."

Dojdeme až do míst, kde se holýma rukama rozbíjejí cihly ze samého vrcholku věže.
"Ty s sebou ještě pořád taháš ten salát?" zeptá se Hastrman a sebere mi z podpaží hlávku čínského zelí. A zatímco přemýšlí, jak by se dalo vloupat do budovy spolku výtvarných umělců Mánes, mrští ji do bahnité vody pod námi. "Tohle jsi měla udělat ty," řekne.
"Já vím."

Házet salátem a dalšími náhodnými předměty jsem se však pořád ještě nenaučila.

Malva neglecta, sléz přehlížený

Mám na zádech žaberní oblouky a v hlavě zase o několik neuronů méně. Spolucestující ve vlaku nemají ani roušky, natož respirátor a pijí víno přímo z láhve.
Trochu jim závidím.

K tomu, abych se cítila jako superžena, mi stačí, že za jeden večer zvládnu vynést všechny čtyři druhy odpadu.

Pontederia cordata, modráska srdčitá

Procházím úzkými chodbami zdravotnického zařízení. Ve všudypřítomném pološeru mi chvíli trvá, než identifikuji správné dveře.
Když se mi to konečně podaří, zaklepu a vejdu.

V kardiologické ordinaci se za nízkým počítačovým stolkem tísní dva lékaři. Přemýšlím nad tím, jak je zvláštní, že tu nemají sestru, a úplně zapomenu, že bych měla pozdravit a představit se.
"Tak co vás trápí?" zeptá se jeden z doktorů.
Podám mu žádanku, kterou jsem dostala od svého praktického lékaře.

"Poslední dobou mi zvláštně přeskakuje srdce," vysvětlím. "Vždycky se na malou chvíli zastaví, jako by se rozmýšlelo, jestli se mu vůbec chce dál tlouct. Můj obvoďák si myslí, že je to psychosomatické, ale pro jistotu mě poslal na vyšetření k vám. Nechce nic zanedbat."
Ani jeden na to nic neodpoví, jen mě oba chvíli mlčky pozorují. Pak jeden z nich začne cosi ťukat na klávesnici. Připadá mi, že píše celou věčnost.
Když zprávu dokončí, vytiskne ji a podá mi ji do ruky. Přiloží k ní ještě barevný slevový kupón do pizzerie.

Pár vteřin přeskakuji pohledem z lékařské zprávy na slevový kupon a zase zpět. Jsem poněkud zmatená.
"A vyšetříte mě tedy?" zeptám se. "Nebo se mám objednat na jindy?"
"To nebude potřeba," odpoví mi ten, co psal na počítači. "Všechno důležité máte v té zprávě."

Pořádně si prohlédnu papír, který jsem dostala. Obsahuje obvyklé údaje jako jméno, rodné číslo nebo popis obtíží. Pod nimi je však další kolonka, nadepsaná slovy "vzkaz pro pacientku".

Stojí tam: "Zjistili jsme, že si všechno berete příliš k srdci. Tak to nedělejte, a bude vám dobře."

Abies koreana, jedle korejská

Potrhaná zeleninová palačinka si nezaslouží nic jiného, než být vidličkou katapultována na podlahu. A já jsem jarní závitek a obejdu se bez příboru.
Za všechno beztak může korejská paní s fialovými zuby.

"To se mi třeba doma vůbec nepovede, takhle si lehnout po obědě."
"Asi proto, že tam ležíš pořád?"
"No jo."
Tohle jsou naše víkendy ve třech větách. (Přesněji ve dvou větách a jednom větném ekvivalentu.)

Noční fotografie je rozostřená proto, že se stativ smál.

Koeleria glauca, smělek sivý

Když zarachotily klíče v zámku, všechny dlaždice z mozaiky popadaly na zem. Kdybych je směla pozorovat ještě o pár okamžiků déle, jistě bych je přistihla, jak se vyděšeně pokoušejí zalézt pod nábytek. Měla jsem však jen několik málo minut na to, abych si posbírala svoje věci a dobrovolně odešla, pokud jsem tedy nechtěla být vystrčena na parapet vedle ptačího krmítka a ponechána svému osudu.
Tak ses tenkrát vyhnul trapnosti.

Když jsme už téměř byli za nebezpečným územím, najednou jsi řekl: "Už není potřeba se rozhodovat." 
Chtěla jsem argumentovat nákazou, mraženými hranolky a čtvercovým dortem se slaným karamelem, ale nebylo zbytí. Představil jsi mě člověku, který se právě vracel z čerstvě uklizené garáže, a dovolil jsi mu, aby mě symbolicky políbil na obě tváře. Pak jsi mě nechal znovu odvést do bytu s krmítkem. Před talířky s koláčem jsi však utekl do vedlejší místnosti, jako by ses jich lekl. Snad abys nemusel čekat na ortel.
Tak ses vyhnul trapnosti tentokrát.

A tak, zatímco ty si hraješ na vláček, abys pobavil batole, které už dávno batoletem není, já s úzkostí myslím na brambory, úhledně vyrovnané v nablýskaném šuplíku v lednici. Mlčky pozoruji nádoby s kořením, čočkou a fazolemi, a když náhodou promluvím, snažím se používat správné koncovky. 

"Příští rok v únoru bychom si chtěli na týden pronajmout horskou chatu na Šumavě. Pojedete s námi?" zeptají se mě.
"Příští rok?" podivím se, neboť sama nejsem schopná plánovat déle než na týden dopředu. "To asi záleží na tom, jaká bude situace," odpovím pak neurčitě. Snad poprvé jsem vděčná za nejistoty pandemie.

Za respirátorem se dají dobře skrýt emoce, koláč a kávu přes něj však člověk může pouze očichávat. Měla bych doufat, že polovina mého obličeje udělala dobrý dojem.

(Z příběhu o pojídání koláčů v respirátoru se možná jednou stane veselá historka podobná té o houbách v polévce, které jsou sice poněkud jedovaté, ale v malém množství je zcela bezpečné používat je jako koření.
A nebo možná ne. 
Možná prostě nebude důvod ho kdy někomu vyprávět.)

Ellisia nyctelea, pomíjivka noční

Panna Maria svírá v náručí detektor a nanochameleon má tělo o velikosti slunečnicového semínka.
Člověk může mít jen dva druhy přátel - ty, kteří ho už opustili, a ty, kteří ho teprve opustí.

Dnes má svátek Vanda, má kovová kamarádka s citem pro cenné záblesky světla.
Dnes je šestého února, výročí vzniku dluhu za kávu, který jsem nikdy neměla možnost splatit.

Dnes je světový den přátel, kteří vám zničehonic zmizeli že života.

Briza media, třeslice prostřední

Známkou toho, že je se mnou něco v nepořádku, není ani tak to, že se tři dny za sebou nedokážu přinutit jít do sprchy, jako spíš to, že mám potřebu to někomu sdělovat.

Večer trávím sama. Se skleničkou vína v ruce a miskou brambůrků na klíně si prohlížím fotografie potraceného telecího plodu.
Možná by mě mělo znepokojovat, že mě některé věci neznepokojují.

A zatímco někdo počítá, v jaké rychlosti je potřeba narazit autem do zdi, aby bylo dosaženo přetížení způsobujícího jistou smrt, já znovu uvažuji o krádeži skalpelů.

Zajímalo by mě, co udělá koronavirus s člověkem, který je v depresi už před nákazou.