Stipa pulcherrima, kavyl sličný

Lidé jsou jako papuchalkové; s nasazovacími zobáky se slétli na rozbořené hradní zdi. A já jsem si příliš zvykla na botanické tempo; nezbývá mi dost sil ani na to, abych válela sudy v trávě.

"Věděla jsem, že k vousům budeš mít kladný vztah," řekla jsem a iniciovala výpravu do stepi, kde mezi stébly trav rostou nezvukomalebné přezdívky, do míst, kde je třeba úzkostlivě zkoumat každý postarší pár, který se v kamenitém terénu pohybuje s holemi na nordic walking.

Putujeme do kopce, z kopce a zase do kopce, a kaštanová alej je při pohledu shora měkká a chundelatá. Když už se pro štěrk v botách začínám sama od konečků prstů drolit, posadíme se na skálu nad utajeným rančem a z výšky čteme vzkazy, které píše vítr v obilí.

Všechny hořkosti se snadno ztratí ve vychlazené grepové limonádě.

All conditions are go.

Cymbopogon citratus, voňatka citronová

Čaj určený pro bláznivé kočičí ženy voní jako citronové bonbóny, které jsem cucala na střední každé ráno cestou do školy, chutná však poněkud mdle.
Přítomnost totiž už navždy bude jen slabým odvarem minulosti.

Avenella flexuosa, metlička křivolaká

Při přípravě hypoalergenních muffinů jsem zasažena letícím balíčkem třtinového cukru. Následky moučné exploze likviduji ještě o půlnoci, těsto, ač bezlepkové, se k nohám se lepí dokonale.

Pokud budu prohlášena za svatou, mým atributem prý bude košíček.

Pilosella aurantiaca, chlupáček oranžový

Půlku večera přemýšlím nad tím, jak pomocí filtru pro webkameru proměnit kočku v obří okurku, abych ji pak mohla pozorovat, až se sama sebe bude lekat. Z toho, že každý rozhovor zakončím sdělením, že nic nemá cenu, se už pomalu začíná stávat tradice.

Mým největším problémem je evidentně to, že mňoukám na lidi a mluvím na kočky - a pak si stěžuji, že mi nikdo nerozumí.

Holosteum umbellatum, plevel okoličnatý

Kouřící trubky postupně mizí z ulic (kdosi je vytrhává ze země jako obtížný plevel) a v prostorách Hlavního nádraží už nezní Sedmikrásky.
Nejspíš je to znamení, že bych se už konečně měla vrátit tam, odkud jsem přišla.

Já i Hastrman jsme dospěli do fáze opouštění přezdívek. U mě to však není projevem respektu k těm, které potkávám, nýbrž projevem naprosté lhostejnosti k nim, jde o  pouhou ztrátu posledních zbytků kreativního myšlení.
Někdo dovede ochutnávat zítřejší slunce, já umím jen recyklovat stará témata a dlouhé hodiny si lámat hlavu s metabolismem fruktózy.

Karetní hra vypustí ze skříně tři kostlivce, modré muchomůrky s cizím slovem pro štěstí a dívku, která si objednala Bun bo nam bo.
"Co to vůbec bylo za holku? Taková vysoká, tmavovlasá? Nebo zrzka s mikádem?" pokouší se Hastrman vzpomenout na jednu z těch, které s ním několik týdnů sdílely pokoj i matraci s fleky od vína.
"Ne, mám dojem, že byla blonďatá," odpovím.
"Ty jo, já si ji vůbec nemohu vybavit," řekne Hastrman a já si lámu hlavu s tím, nakolik jsme právě teď svědky dalšího z komorních divadelních představení. "A kdy to asi tak bylo?"
"Letos. Určitě letos," odpovídám bezmyšlenkovitě, než si vybavím vyprávění o podivné silvestrovské oslavě u mostu sebevrahů.

Podívám se na Současnou; do očí jí vzlíná kal ze dna hlubokých tůní a koutky úst se jí pomalu noří do bažin. Nejraději bych jí hodila záchranný kruh. Nezbývá mi však než jen doufat, že si dívka, která dovede krotit oheň, poradí i ve světě hlubokých vod.
Snad zanechá víc než jen kresbu na zdi v rohu pokoje.

Slovní salát není totéž co manželská hádka.

Adonis aestivalis, hlaváček letní

Na samém konci železnice stojí továrna na cukrové obláčky. Vzduch je tam tak těžký a lepkavý, že sůl v očích a hořkost v ústech dočasně ztrácí na významu.

V zahradě, kde zvěř diktuje stromům módní trendy (pro nadcházející horké léto vyhlásila za jednoznačný hit krátce střižené mikádo), vyprávím o nemoci, která mění jeleny v zaživa hnijící zombies. Prý to však není vhodné téma k obědu.

Čas křehkých jarních efemér dávno minul; louky, pole i příkopy podél cest se plní květy jásavých barev, květy, které lze snadno uchopit, aniž by hrozilo, že se rozpadnou.
Z krempy klobouku mi tak může vyrůst květina, jež se řadí k silně ohroženým druhům naší flóry, kategorie C2. Trochu se zlobím, ale spíš jen na oko. Snažím se to brát jako znamení, že se přeci jen někam posouváme, že se jaro snad konečně přehoupne v léto.

"Vždycky jsem si přála stát se dealerem durmanových semínek," řeknu u studánky, u níž se prý dříve sbíralo klokočí.

Sedíme pod kopcem trýzněným herbicidy. V opevněném kostele ve vsi, jejíž název připomíná imaginární starořecké město z počítačové hry, zvoní klekání.
Vytáhnu z batohu muzejní exponát jménem Šnek Bob a chvíli ho převracím v dlaních.
"Vážně to chceme sníst?" ptám se.
"Myslím, že teď je vhodná chvíle," odpoví Blankytný medvěd.
"Tak dobře," řeknu. A myslím při tom trochu na autobus jedoucí z Brna do Jihlavy a taky trochu na balení trubiček Alaska, které je archivované kdesi v hlubinách skříně na potraviny a na kterém už jistě dávno hodují moli.

Když vyhazuji Bobovu pestrobarevnou ulitu do odpadkového koše, pomyslím si, že přesně takhle ze světa odcházejí dějiny.

Rheum rhabarbarum, reveň kadeřavá

Kočky nocují v údolí pod rebarborovým koláčem, a přesto se netváří nijak kysele.

Pro jednou jsme vyměnili břízy za buky a nejspíš to bylo dobré rozhodnutí. Na poli jsme našli stříbrňák a artefakt příbuzný s holítkem strejdy Neandrtálce.

Poprvé jsem viděla, jak to vypadá, když máš z něčeho opravdovou radost.

Thesium linophyllon, lněnka lnolistá

Veverky nejvíc štěkají ve čtyři hodiny ráno. Ze snů o setkání na přechodu se už zpravidla nebudím plná bezbřehého zoufalství, krabice od rajčat mi však ještě čas od času vženou slzy do očí.

Pokud někdy náhodou budu mít děti, určitě je nebudu nutit pít odvar ze lněného semínka.

Orontium aquaticum, vodoklas vodní

Jupiterovy póly jsou vzorované jako dlaždičky v luxusní koupelně.

Osvobození vánočního ubrusu se čtyřměsíčním zpožděním trvá více než hodinu.

Dezinfekce je nová svěcená voda.

Sedum album, rozchodník bílý

Dobrovolně se vzdávám prvomájového polibku pod rozkvetlou třešní, jen abych mohla věnovat dvacet sekund pozorování puntíkatých oušek a růžových kopýtek malého tapířete.

(Ptáci marabu mají bílé nohy. Údajně proto, že si po nich záměrně nechávají stékat trus, aby se ochladili v horkých dnech.)

Když mi můj puritánský tatínek ukazuje mládeži nepřístupné výstupy ze své výzvědné činnosti, nejspíš jsem oficiálně považována za dospělou.