Achillea ptarmica, řebříček bertrám

Sobota
Místo toho, abych si balila batoh na výlet, chodím po městě s krabicí plnou granulí pro kočky a pláču. I Strakapoudího chlapce postihla kočičí paralýza, byť jiného druhu.
Nemůže mi ani zatelefonovat, je totiž zcela zalehnut.

Neděle
V úmorném horku se plahočíme mezi obchody, jen abychom zakoupili skotské máslové sušenky, želé bonbóny a brusinkovou marmeládu. Poněkud podivná výbava na výlet, zvlášť pokud uvážíme, že ani jeden z nás dvou stále nemá použitelný spacák.

Pondělí
Dobíhání vlaku by se mohlo stát naší malou soukromou tradicí.
"Vzala sis knížku?" ptá se chlapec.
"Ne."
"A cestovní deník?"
"Ne."
"A co na tom výletě budeš dělat?"
"Nevím... Třeba si s tebou povídat?"
Místo odpovědi se dočkám jen zoufalého pohledu.

Stan stavíme na měkkém mechu na okraji lesa. Už skoro usínám, když můj milý zničehonic povídá: "Kdybych uprostřed noci začal křičet a tlouct do stanu, tak se moc nelekej. Plaším prasata."
Ok. Jistě se mi budou zdát krásné sny.

Úterý
Růžové žvýkačkové rizoto zaplašilo mé černé myšlenky a částečně napravilo pošramocenou reputaci města Kolín. Pokračujene vlakem Pražské integrované dopravy a nizozemským autobusem dále na sever.

Středa
Ráno se brodíme vysokou trávou. Mám boty promáčené rosou a o hodně lepší náladu. Naříkám už jen proto, že všude kolem rostou houby a já je nemohu sbírat.

Čtvrtek
Vydáváme se do skalního města. Ani radost ze sdílení příběhu o želé bonbónech nedovede přehlušit tu naprostou beznaděj, která se ve mně nezadržitelně šíří. Zůstávám pozadu, neboť neumím utíkat z kopce.

Pátek
V České Kamenici mají pohřební službu jménem Rulík a jednu ze zaprášených výloh tam obývá bezruká ženu s kožešinovou čepicí na hlavě.
Typickým suvenýrem z Českého Švýcarska je očividně půlmetrový zahradní trpaslík; je jen škoda, že se nevejde do batohu.

Putujeme do úmoru a za tmy klopýtáme v kopřivách.
Když u stanu si čistím zuby, spatřím padat hvězdu.

Sobota
Celou noc z dáli duní techno tak neodbytně, že únava nad ním získává navrch vždy jen na pár okamžiků.
Na jeden den se vracím tam, kde jsem si kdysi založila sbírku lišejníků a v dešti si do sešitu zapisovala botanické špeky. A trochu lituji, že se nemohu vrátit i v čase.

Všechno se zastavilo, ubíhá jen krajina za okny vlaku. Téměř čtyři hodiny mlčíme a pokoušíme se zaplnit prázdnotu polskými karamelkami a slanými lékořicovými bonbony. Přála bych si chlapci aspoň položit hlavu na rameno, avšak v tu chvíli mě od něj dělí nepřekonatelná vzdálenost.
Necestuje totiž se mnou, nýbrž se svým mobilním telefonem.
A já už necestuji s ním, nýbrž se svým smutkem.

Oba bychom se nejspíš měli naučit, že mlčet s někým může být o hodně přijemnější než mlčet sám.

Stipa joanis, kavyl Ivanův

Když potkáte člověka, který má mnoho jmen a žádné z nich ho tak docela nevystihuje, je nejspíš na místě zpozornět.
Když potkáte někoho, kdo vám že všeho nejvíc připomíná předvolební heslo, je nejspíš na místě vzít nohy na ramena.

Já však vzpomínám na to, jak se mi ten člověk mnoha jmen objevil v devět hodin večer ve dveřích, s nákupem a ochotou vyslechnout mě.
Vzpomínám i na to, jak o týden později napsal Přijď zapít smutky a těšit se na budoucnost.
Vzpomínám na to a pomalu začínám věřit, že právě klidná síla je to, co mi nakonec pomůže znovu najít pevnou půdu pod nohama.

Agrimonia eupatoria, řepík lékařský

Ztratila jsem číslo tři a číslo sedm. Sedmička se na podlaze proměnila v mrtvou myš.

Uprostřed noci pukla země, louky se však stále táhnou do daleka.
Ležíme mezi zlatavými řepíky a prošedivělými kozími bradami. Nad námi v zástupu putují přízračná nebeská stvoření.
"Tohle vypadá jako kostra hada, který právě něco spolkl," řeknu.
"Spíš jako taková ta krevetka, co má spoustu nohou," odpovíš.
Chvíli mlčíme.
"Musím přijít na to, kdo je Blankytný medvěd," řekneš.
"Vždyť to jsi přeci ty," odpovím.

"Pak už jsem jen odpočítával vteřiny. A když jsem dopočítal, objevil se v zatáčce autobus, ve kterém jsi seděla."

(Umím to i naopak. Když budeš odpočítávat teď, zmizím, jakmile řekneš nula.
Ta nula pak zůstane navždycky viset ve vzduchu, jako kruh prázdnoty, z něhož není úniku.)

Medicago sativa, tolice vojtěška

Jakmile se zavřely dveře, utíkala jsem je znovu otevřít.

Minuty, co jimi vešly, se rozhlédly, mlsně se olízly a pak se k prasknutí nacpaly mnoha minulými i budoucími hodinami. Poté zkameněly; zanechaly tak trvalý otisk toho, co bylo, v tom, co bude.

Až jednou nějaký paleontolog kladívkem rozklepne ten kámen, objeví tam mě, jak křečovitě objímám chlapce, který přinutil strakapoudy hibernovat, a stále dokola opakuji: "Já se tolik bála, že ani nedojedeme."
A možná, že až ten nález pečlivě očistí, prohlásí ho za začátek úplně nové éry.

Teď už totiž vím, že kdyby náhodou začalo pršet, vždycky se můžeme ukrýt do IKEA tašky.

"20:05 je, zrcadleno oknem autobusu, 20:05."

Datura stramonium, durman obecný

Veškerá pevnina se utopila v moři; svět od nynějška spočívá na základech ze slané vody.
Delfíni nepřipluli.

V záplavě malých červených tepajících srdíček musíte chodit opatrně, zvlášť pokud hrozí, že uklouznete a narazíte do zdi.
Škoda, že zdaleka ne všichni to vědí.
Když jsem si - poprvé v životě - vyslechla zákaz sběru ulit a kamení, pochopila jsem, že situace je doopravdy vážná.

Nezbývá než doufat, že na tu nemoc všichni nezajdeme.

the hardest part of growing up is realizing
you liked who you were better than who you are