Consolida regalis, ostrožka stračka

Je deset hodin dopoledne. Sedím na vlakovém nádraží ve Starém Městě u Uherského Hradiště a mechanicky přežvykuji oschlého šneka s olivami od včerejška (zbytky ulity mi příšerně skřípají mezi zuby).

"Už teď mi chybíš," píše chlapec, jenž není ukotven v čase ani prostoru, chlapec, kterému potajmu přezdívám Rumcajs.

"Tak třeba se ještě někdy uvidíme," odpovídám. A možná tomu i věřím.

"Kdybych měla být vlakem, byla bych bezpochyby rychlíkem Moravan," přemýšlím, když pozoruji přes ulepené okno nekonečná, zlátnoucí obilná pole. "Ten totiž také nikdy nemíří tak docela správným směrem a neustále čeká na něco, co se nikdy nestane.“
Sleduji odstavené vagóny, ploty z rezivějícího vlnitého plechu, trávu rostoucí z okapů, sežehnutou a vybělenou sluncem, oprýskané komíny, naleštěná auta na vozech nákladního vlaku a pestrobarevné klikyháky rozkvétající na šedivých zdech.

"Je to směšné," říkám si. "Je to směšné, že já, která jsem si byla tak jistá, že je ve mně tolik lásky, abych celý život dovedla milovat jediného člověka, teď spím s muži na počkání jen proto, abych v sobě vykřesala aspoň jiskřičku citu."

Občas myslím na Statistika, protože on byl ze všech nejblíže tomu, abych ho dokázala mít ráda (možná jenom proto, že zmizel dřív, než jsem se stihla přesvědčit o opaku). Občas na něj myslím, občas ze setrvačnosti hledám jeho tvář v davu u nádraží, občas ho potkávám ve snu - ale i on už se smrskl jen na šedivé tenisky, neobvyklý slovosled a způsob, jakým si kouše ret.
Není a nejspíš ani nebude nikdo, komu bych se beze strachu odvážila vložit své srdce do dlaní (na rozdíl od ostatních částí svého těla, vždyť na nich už dávno přestalo záležet).

A proto, až odpoledne půjdu vzdělávat nenarozené píďalky v hudbě, literatuře a tanci, zastaví někde u točitých schodišť, která po nocích svítí modře, policejní auto. Proto se otevře okýnko a mladý policista se zeptá: "Slečno, viděl jsem, že jste plakala. Jste v pořádku?"
A já, polekána tou neobvyklou situací (jako by snad být smutná znamenalo překročit zákon!), si na tvář namaluji co nejvěrohodnější úsměv a odpovím: "Hrozně se omlouvám, ale já mám prostě takový obličej."
Zvesela vyběhnu schody, barvy však vydrží jen do prvních dešťových kapek.

Proto také budu o chvíli později v prstech převracet sterilní jednorázovou čepelku skalpelu - ostrou tak, že když se s ní říznete, necítíte zpočátku vůbec nic a jen fascinovaně zíráte na tu kapku tmavě rudé krve, jež se bere jakoby odnikud; o tom, že to nebylo žádné kouzlo, nýbrž naprosto obyčejný klam, jakých je život plný, vás přesvědčí teprve ta ostrá bolest, která vás za okamžik dožene - budu ji dlouho převracet v prstech, než se rozhodnu ukrýt ji v kapse od kalhot.
Brzy se však začne propalovat skrz látku a tím obludným žárem mi na noze naskáčou puchýře. V hrůze ji vrátím tam, kam patří, do obyčejné papírové krabičky, s pocitem, že z ní jistojistě začnou šlehat plameny. Nestane se nic.
Jen ten otisk na kůži už nikdo nevymaže - navždy mi bude připomínat, že to, co chci, a to, čeho se nejvíc bojím, mám na dosah ruky.

Fagus sylvatica, buk lesní

V bukovém lese prší. Déšť přetřel třepotavé lístky vrstvou bezbarvého laku a kmeny se zachmuřily do tmavošeda. Mezi stébla trávy někdo rozsypal perly. Otakárci se ukryli v bezpečí pokoje s knihovnou a gaučem a teď na stěnách rozkládají a zase skládají svá křídla.

 „Je to taková roztomilá chaloupka,“ říkám. „Bylo by úžasné, číst si tu a přitom poslouchat, jak na střechu dopadají dešťové kapky.“
„Tak pojď,“ odpovídá chlapec, který jako jediný na světě přinutil strakapoudy hibernovat. V létě.

Ležíme pod proutěnou lampou, za horizontem kostkovaného povlečení už není nic. Chlapec předčítá hexametry o podstatě hmoty.

„Řekni mi – to sis vzal takovou knihu s sebou na výlet jen tak?“ ptám se. „Věděl jsi, o čem to je?“
„To úplně ne. Našel jsem ji doma v knihovně a zjistil, že jsem ji ještě nečetl.“
Zavřu oči a chvíli se nechám kolébat na vlnách toho hlasu, jen chvíli, než mě jakýsi vír strhne do hlubin.

V podkroví chroupá plch a hudba je čím dál hlasitější. Chlapec mě objímá tak pevně, že se pokaždé musím zastavit v půli nádechu.
Usínám až za svítání.

Poncirus trifoliata, citronečník trojlistý

Stojím na střeše a vzpomínám na časy, kdy nebe bylo nebem a hvězdy byly hvězdami. Vzduch je hebký a sametový, od kotníků až po ramena mě nechává zarůst květy.

Dole v ulicích pulzuje život, jako by všechny ty domy, stromy a auta byly jen ostny a šupinami na hřbetě obrovského draka. Z útrob betonu, kamení a cihel samovolně prýští hudba - slyšíš? - a všichni se podvědomě hýbou do rytmu. 

Noční město je díky tomu pokaždé jako vystřižené z filmu.

Dnešek je hádankou. Dva lidé stojí vedle sebe a čekají, až nebe exploduje. (Možná bych si přála vidět tohle město v sutinách, možná bych jen chtěla, aby mi někdo řekl, že všechno bude v pořádku.) Dnešek je hádankou a důvodem, proč začít znovu věřit na hvězdy.

Stojím na střeše a vítr mi cuchá vlasy, které už zase dorostly do nepohodlné délky. V dálce přeskakují blesky mezi mraky, sem a tam, jako se skáče po kamenech přes potok.

„Páni!“ řeknu. „Vylézt sem byl ale vážně dobrý nápad.“

Deka je tenká, ale voní po mátě a přirůstá ke střešní krytině tak snadno, jako by to byl jemňoučký písek na pláži. Chlapec se strakapoudími ponožkami mi podloží hlavu paží a vysvětluje: Hvězdy jsou hvězdy a satelity jsou letadla.
Zdá se to být tak jednoduché; do mého vesmíru se konečně znovu vrací řád.

Iluze však nemá dlouhého trvání. (Sklenice bez varování proklouzne mezi prsty a roztříští se o dlažbu.) Nezbývá totiž mnoho lidí, kteří by mluvili o hvězdách jen tak.

„Musím říci, že si teď připadám jako Sherlock. V hlavě si analyzuji, kolik únikových cest vede ze střechy,“ řeknu.
Chlapec se zasměje, ale nepochopí.
„Pojďme prosím dolů.“

V půl jedné v noci odjíždí z hlavního nádraží vlak směr Nesovice. Jízdenky se tou dobou prodávají jen v místnosti, jíž vládne vypelichaný vodící pes, a světlo na nástupištích je podobně osvěžující jako sklenice zteplalé vody z kohoutku.

„Nechtěla bys… nechtěla by ses někdy podívat zase ty tam k nám?“ zeptá se můj společník a jeho slova se odkutálí kamsi pod přistavený vlak.
Tentokrát mlčím zase já. Dívám se na zem a snažím se sesbírat tu rozsypanou větu, nacházím však jen slovo nechtěla, které je příliš trpké na jazyku.

„Snad… někdy,“ odpovím pak.

Philadelphus coronarius, pustoryl věncový

Sedíme na zídce. Tma nad námi rozprostírá své větve a projíždějící auta dávají vykvést květům, které opadávají v tichu.
Sedíme na zídce a netrpělivý letní vánek láme své kosti v zatažených žaluziích.
Sedíme na zídce a bílé jasmíny kdesi za námi šustí křídly, připraveny vzlétnout.

Sedíme na zídce a pes přináší boty, jednu po druhé. Hastrman čeří vzduch neklidem, jako by se pokoušel do všech stran házet žabky.
"O víkendu jsem poprvé strávil noc na záchytce," říká.
"Poprvé?" zeptám se, ani se nepokouším zakrýt údiv.
"Jo. Předtím jsem pokaždé nocoval na policii, když jsem se někde porval."

Sedíme na zídce a dálky se rozpíjejí, neboť svět se otáčí příliš rychle.
"Myslím, že Hoch by se doopravdy divil, kdyby zjistil, že zrovna já se tu za něj takhle přimlouvám, ale... Nechceš to ještě vzít zpátky?" ptá se Hastrman.
"Nechci... Nemohu."

(Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy jsem tě viděla plakat. Seděla jsem ti na klíně, hladila tě po vlasech a říkala: „Odpustíš mi to někdy?“

Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy jsem ti zlomila srdce, kdy jsem ti předala tu pomyslnou štafetu bolesti, kdy jsem zapsala tě do toho závodu, jemuž nebude konce.

Dnes je to přesně týden od chvíle, kdy střechy zbělely elektrickými výboji a tys mě uprostřed noci uchopil za ruku.

Dnes je dnes. Sedím na zídce, pozoruji projíždějící trolejbusy a ptám se: Kolik takových běžců ještě vyšlu do světa, než si plně uvědomím nesmyslnost a krutost svého počínání, kolik ještě, než přijmu skutečnost, že jedinou akceptovatelnou možností pro mě je dobrovolná samota?)

"Proč jsi mu vlastně dala košem?" 
Přemýšlím, jak popsat široširou poušť a písek a prach a jemňoučký popel, který všechno zahaluje závojem nekonečné šedi, který vyplňuje štěrbiny, který pojídá hmotu zevnitř.
"Nikdy jsem k němu nedokázala nic cítit."

Sedíme na zídce. Kousek od nás pospává vlk a občas zavyje ze sna.
Všímám si, že Hastrman se přestěhoval; znovu se zabydlel v oblaku z potu, cigaret, alkoholu a zoufalství.
Kam se asi poděl ten člověk, kterého jsem tenkrát, brzy zjara, potkala před domem číslo dvacet ve Starobrněnské ulici, ten člověk, který dovedl vypadat elegantně i s monoklem přes půl obličeje? říkám si. A komu z nás dvou se minulý rok zakousl do tváře hlouběji?
"Stejně se jednou zabiju," říká Hastrman (nevědomky tak opakuje přesně to, co jsem mu loni druhého dubna jen tak mezi řečí oznámila v baru s kachničkami). "Mám pocit, že už to nebude dlouho trvat."
Hladová vteřinovka spolyká ta slova jako jednohubky.

Sedíme na zídce a v hloubce pod námi se na chodníku zastaví bosý chlapec s dredy omotanými kolem hlavy. Rozhlédne se doprava, doleva a pak zase doprava.
"Hej, kámo!" zahuláká Hastrman. "No, ty! Kam míříš?"
"Ještě nevím."
Hastrman zamává lahví rumu. "Tak se pojď s námi napít!"
Dredař se vyšplhá k nám, oči se mu pohupují na vlnách nefalšovaného zenu.
Hastrman se představuje. "A jaké je tvoje jméno?"
"Adam."
"Můj Adam je taky brácha. Nebo víš jak."
Já neříkám nic; nechávám Hastrmana, aby sám otiskl do nočního vzduchu svou představu o mně.
"Možná občas slýcháš o brněnských vědcích a možná tě zajímá, jak vypadají. Takže ti musím prozradit, že teď máš před sebou pravou brněnskou vědkyni. Jak vidíš, jsou docela pohledné, i když takové hubeňoučké a bledé. To proto, že je moc nepouští na sluníčko."

Vysvětluji, že neznamenám nic, neboť umění bude vždycky o tolik cennější než věda.

Pak už jen mlčím a z nedostatku světla přicházím o obrysy.
Nakonec zmizím docela.