Boj o stabilní záchodovou štětku se téměř stává příčinou rozchodu, nakonec se však vyplatí investovat 26 korun do kompromisu.
Pochybnosti se však rozpouští ještě déle než vodní kámen v octu.
V práci mě prý nikdo nemá rád a všechny naděje, které si pěstuji, stejně brzy zvadnou. Některé věty jsou tvrdší než skořápky čerstvě utržené mandle; možná by pomohlo použít na ně také kladivo a kovadlinu.
Většinu komplikovaných společenských situací se snažím vyřešit tím, že upeču koláč a s někým se o něj rozdělím. Ne vždy se však toto řešení setká s úspěchem; jsou totiž pachutě, které cukr nepřebije.
Měla bych vymyslet, co udělám se svým životem, ale mám problém se rozhodnout i v tom, co si chci dát k obědu.
Iluze se rozplynuly a zbyl po nich jen oblak nekonečné únavy.
Po chirurgickém odstranění svého siamského dvojčete trpím abstinenčními příznaky, které musím zahánět konverzací o prasklých oknech a jiných závadách.
It's so embarrassing to need someone like I do you.
"Musíme si to užít, dneska to bude naposledy," řeknu a ani sama nevím, co přesně mám na mysli; jestli velkolepý závěr festivalu, blížící se definitivní uzamčení nejlepšího místa pro pozorování ohňostrojů, nebo konec konce léta.
Když se nebe rozzáří, uvědomuji si, že opět necítím to, co bych cítit měla.
Vracíme se zpět do výchozího bodu, cyklus uzavřen.
Sním o létajících vzdušných žralocích, kteří ohrožují ženy a malé děti. Celý příběh však záhy ztrácí veškerou svou zábavnost, těmto zákeřným nestvůrám se totiž prý normálně říká pavouci.
Učím se pracovat s kouzelným hodinovým strojkem, otáčím dvakrát doleva, jednou doprava a mrazím si konečky prstů.
Nevypadám u toho zdaleka tak elegantně, jak bych mohla, skoro se mi však podaří polapit do síťky Mezinárodní vesmírnou stanici.
Chladnomilné strašidlo trpí bolestí, když se rozsvítí světlo, a vyplavuje pracovní stoly všem, kdo ho prozradí.
"Každá naděje je škodlivá a je potřeba se jí zbavit," říkám. Dohlížitel Em mlátí hlavou do stolu a Zálesák se směje.
Mám chuť dodat, že se to zdaleka nevztahuje pouze na naše projekty, ale raději mlčím.
"Dnes u nás panovala taková žertovná a hystericky podivná atmosféra," popisuji, zatímco Zálesák pod lampičkou inhaluje studené páry dusíku a vymýšlí dvojice čísel, v nichž je jedno beze zbytku dělitelné druhým.
"Takovou kombinaci slov bych asi v jedné větě nečekal," odpoví ten, který vykonává dozor nad bezchybným dodržováním pravidel.
"Ale tys u nás nebyl. Ta slova celkem přesně vystihují, co se tam dneska dělo," vysvětluji. "Teď si asi musíš myslet, že jsme všichni na drogách."
"A jste snad?"
"Ne."
Tedy pokud si je naše mozky zrovna nevyrábí samy.
Brzlíková párty skončila, domů odcházím roztřesená a s pořádnou kocovinou.
U řeky se fotím se zmrzlinou ze srnčího parohu a vyvolávám zlost nekonečnou sérií dotazů na stravovací preference.
Jsem delikátní květinka, která málem zahyne, pokud je nucena absolvovat tříhodinovou vycházku po přímém slunci bez vody a pokrývky hlavy, a proto se nevyplatí plýtvat na mě slovy.
Na neplatné bankovky je třeba si dávat pozor, způsobují mrzutost a neopodstatněné tykání.
Po super výkonném mixéru ve spěchu ničím i šlehač, jen abych se cestou na nádraží dozvěděla, že se mám i s dortem vrátit domů.
Mstít se na nevinných dezertech jsem se ještě nenaučila, a tak snídám růžový dort s kávou v růžovém hrnečku; růžové brýle jsem však kamsi založila.
A když tak mluvím s tou, s kterou se nám kdysi děly identické věci, uvědomuji si, že nyní naše osudy snad nemohou být rozdílnější.
Vztah jedné z nás směřuje ke svatbě, zatímco vztah té druhé k rozchodu.
Osvícení s sebou vždycky nese i nepříjemné následky, ať už člověka osvítí poznání nebo lampa s modrým světlem.
Když už všichni melou z posledního, nastávají důvěrné chvíle, kdy jeden močí do vzorků a druhý má nutkání pít vodu ze záchodu.
Násilím vytloukáme z editorů kritické komentáře a k tomu nám zní imaginární koncert pro mixér a symfonický orchestr nebo sonáta chladovkového svitu. Za největšího lijáku doplňujeme své kulturní znalosti poslechem písně Ja som optimista a Jolanda remixu.
Připadám si, jako by mě někdo zdrogoval, teorii o rozprašování omamných látek klimatizací však odmítám věřit.
Zubejda to taky chytla, už zase.
Jen teď už pochopila, že nežije v pohádce.
Vysoko míříš, vysoko. Ale vidím velký špatný.
"Zítra ti přinesu meruňky," povídá mi Zálesák, zatímco synchronizovaně vyškrabujeme pozůstatky mrtvých bakterií ze zkumavek.
"Proč?" podivím se. "To má v překladu znamenat: Přinesu meruňky a ty nám z nich upečeš koláč?"
"Ne. Máme jich hodně a meruňky jsou dobré na depresi."
Evidentně jsem se z dovolené vrátila v dobrém rozpoložení.
Jediným způsobem, jak se v počtu skleniček vyrovnat důchodcům z Moravy, je pít víno na rozdíl od nich ze štamprlí.
Místo vydařeného žertu si tak přichystám jen ostudu ze všeobecného nepořádku.
Někdo připravuje ubohá kolínka výletem s převýšením přes 600 metrů, jiný pokusem o kultivaci Bacillus cereus v talíři uvařených těstovin na kuchyňské lince.
Jsem klokan, a tak musím být ostřelována bumerangem tak dlouho, než se mi zamotá do srsti na hlavě.
Až se nás večer zeptají, co užitečného jsme dnes udělali pro svět, můžeme se pochlubit, že jsme se postarali o vypuštění několika louží.
Po třech letech se vracíme na začátek.
Do našeho vztahu se zakousl zub času a do rozlehlých smrčin kůrovec. Přesto je stále co objevovat; galerie s pískovcovými sousošími a skalními hrady je téměř nekonečná a my se neznáme o nic lépe než po pár týdnech od seznámení.
Klopýtáme přes hluboké příkopy vryté do země těžařskou technikou a společně v panice utíkáme před hejny krvelačných ovádů. Protože houby tentokrát nerostou, v místech s vysokým kloším koeficientem diskutujeme alespoň o podhoubí úzkosti.
Díky kořenům plazícím se čarovnou mechovou roklí se na vyhlídku dostáváme ještě před jízdními koly, které bojují s nakažlivou epidemií kvákání.
Na lavičce se na chvíli položím Blankytnému medvědovi do klína a mhouřím oči před všudypřítomným sluncem. V údolí pod námi se třpytí řeka, růže však nikde nekvetou.
Najednou se zpoza borovic vynoří pan otec obklopen oblakem smíchu a několika ženami, které mu vytrvale odmítají namydlit záda.
"Na takové romantické místo jsi ji vzal?" zeptá se svého syna žertovným tónem.
Pak se otočí na mě a dodá: "To už by se konečně mohl vyjádřit, co myslíš?"
Cítím, že Blankytný medvěd vedle mě ztuhl. Po několika nekonečných vteřinách mě popadne za ruku a mezi zuby procedí: "Jdeme!"
Sklopím oči k zemi a můj pohled vyrývá cestičky do písku pod mýma neochotně se pohybujícíma nohama.
Přes cestu tam i cestu zpět leží popadané kmeny stromů.
