Robinia pseudoacacia, trnovník akát

Sedíme na kraji pískoviště a pořádáme skromný předjarní piknik.
Čaj je příliš horký a čokoláda chutná jako vosk, ale spacák příjemně hřeje a chrání mou páteř před lezavým chladem (pokud je tedy ještě co chránit).

(Zastoupení dřevin: 39% borovice černá, 30% borovice lesní, 12% javor klen, 8% trnovník akát, 7% jírovec maďal, 3% modřín opadavý.)

"Věděl jsi, že akáty jsou vlastně takoví záporáci rostlinné říše? Hezky kvetou, jsou nenáročné na pěstování, ale zároveň z kořenů vypouštějí jedovaté látky, které zabrání ostatním rostlinám vyklíčit někde poblíž," říkám.

Říkám to a dobře vím, že nejsem bříza, vím, že nejsem ani olše, vím, že jsem právě takový akát, který na první pohled vypadá přívětivě, ale když si ho pustíte do života, promění vám ho v poušť.

"A to vymýšlíš často, takové bláznivé spontánní akce?" ptá se Pozemšťan.
"Ano," odpovídá Bytost. "Vlastně ano."

(I had make myself a monster just to feel something 
ugly enough to be true.)

Chvíli sedíme mlčky a město pod námi je jako hvězdokupa
a auta jako meteority řítící se přímo do černých tlam přecpaných svítícími zuby
(tomu se říká hyperdoncie).

Aspoň, že mléčná dráha vždycky chutná po jahodách.

Fucus vesiculosus, chaluha bublinatá

Ten dům je můj přístav

Z koutů tam voní

tlející ryby

a bezpečí

Přesto řeknu: "Tak zůstaň přes noc u mě, jestli chceš."

Vím, že až mě k sobě přitiskne pod peřinou, budu se znovu pokoušet vrůst do zdi. 
Vím, že až mě bude v našedlém ranním světle pozorovat, pod víčky se mi místo snů budou třepotat slzy.

Vím, že až mě ráno obejme kolem pasu, jen mlčky sklopím oči a těsto na palačinky bude o něco slanější než obvykle. 

A přesto řeknu: "Zůstaň."

Platanus acerifolia, platan javorolistý

Mrkající auto má unavené srdce, ale mladou duši.
Zlínské městské divadlo je jedna obří reklama na Tescomu, v níž se ukrývají děti s příliš mnoha končetinami.
A zoufalá touha po nerušeném spánku je zcela pochopitelným motivem pro vraždu.

Když sedím nad dětskou porcí borůvkových knedlíků, pozoruji podhorskou smrčinu za oknem a odposlouchávám nesrozumitelnou šifrovanou komunikaci, neustále si opakuji: "Snad bych ho mohla milovat, snad bych ho mohla milovat; on je však člověk a já jenom strom."

Na fotkách vypadám spokojeně - a fotky přeci nemohou lhát.
Nebo snad ano?

Urtica urens, žahavka roční

V pondělí nad ránem jsem přestala existovat.

Několik hodin po setmění jsem zírala do mobilu, několik hodin před svítáním do stropu.
Té noci všechno, co jsem za poslední rok dělala a o čem jsem za poslední rok snila, přestalo dávat smysl - asi tak, jako když si mnohokrát za sebou zopakujete nějaké úplně obyčejné slovo, například chleba, a najednou nemůžete pochopit, proč zrovna takový divný shluk náhodných písmen označuje tu věc, co si občas dáte s máslem a sýrem k večeři.

Když mi zazvonil budík, posadila jsem se na posteli a ucítila neskutečnou prázdnotu.
Ne tu dusivou prázdnotu, co se rozrůstá tělem jako parazit a ujídá jednu buňku za druhou, ale smířenou, téměř konejšivou prázdnotu bezpečně uzamčených dveří, které mají moc zadržet krvelačné nestvůry, ale i dobré víly.
Tak nějak, říkala jsem si, tak nějak se musí cítit hlídač ze zoo, který přijde do práce a najde všechny klece otevřené a prázdné - a ví, že nyní může jít, kamkoliv se mu zachce, ví, že dokonce jít musí, neboť nemůžete být hlídačem v zoo, když nemáte vůbec žádná zvířata.

(Často teď vzpomínám na dělení nulou, na báseň, co se nedochovala.
A vím, že kdybych někdy dokázala sesbírat ta rozsypaná slova, znovu bych se pod ně podepsala.)

"Neser mě," napsal mi Hastrman. "Vím, co je to za stavy. Takže jestli ti bude zle, naklušeš. Bez keců. Nebo zavolám vašim."

Miláček.
Jsem ráda, že mám pořád odhad na lidi.