Mobil mi vytrvale mění slovní spojení "stěr z nosohltanu" na "stěr z nosorožce". Půlku večera se směju představě, jak zakuklená odběrová sestra přijde s vatovou tyčinku k nosorožci a začne ho šimrat na zádech. Možná to však souvisí i s tím, že jsem včera kvůli přípravě italského rizota otevřela láhev vína.
Od ztráty další mozkové tkáně mě zachrání skutečnost, že nevlastním cestovní pas.
Ideální telefonát prý trvá do patnácti vteřin. Snad proto, že v patnácti vteřinách vám nikdo nepokládá otázky, na něž není snadné odpovědět.
"Mám pocit, jako bych se neustále prohrabávala nějakými obaly ve snaze dobrat se podstaty," řeknu. "Ale vzhledem k tomu, jak dlouho to celé trvá, se začínám bát, že žádná podstata není, že jsou jen ty obaly."
Intuice mě zradila, znovu. A když není možné věřit intuici, není možné věřit ničemu.
Hledání spřízněné duše je náročná disciplína.
Jedinou možností, jak zabránit někomu, aby vás opustil, je opustit ho dřív.
Ručička na obřím ciferníku se pootočila o dvě stě deset stupňů a světla už dávno přestalo přibývat. Mezi temnějícími stíny se nenajde dost prostoru pro romantická gesta, nastal čas strašidelných, tísnivých příběhů. Tentokrát jsem to já, kdo se chvěje.
Procházet se parkem, ve kterém číslo devadesát sedm neznamená javor klen, mi nedělá dobře na duši; je to jako podívat se na hodiny, co ve čtvrt na deset ukazují půl čtvrté a osm minut.
Jsem odvedena ke zdi, kde jsem kdysi neprokázala dostatečnou odvahu, prý se mám stydět. Odvahu však člověk může prokázat jen ve chvíli, kdy mu na něčem záleží. A já mám pod nehty stále ještě zaražené ostny z plodů kaštanovníku.
("Nemám jedlé kaštany moc ráda," řeknu.
"Já ano. Občas je doma pečeme," řekneš.
Nemám je ráda, protože se jim nedá věřit. Vykládají si přání po svém.)
Ještě štěstí, že leckterá hořkost se dá zajíst oříškovými lázeňskými oplatkami.
Pod pískovcovou skalou tančí stromy svůj nekonečný tanec. V mírném vánku pohybují větvemi tak ladně, až mám pocit, že se dívám na vlnící se mořskou hladinu. Už se nedivím, že občas někoho zláká do těch vln skočit.
("Neříkej mi, že jsme se spolu ještě nebyli podívat na sekvojovec," podivíš se.
"Nebyli. To jsi tam šel nejspíš s někým jiným," odpovím.
Tak dlouho jsme spolu, a přesto tě neznám lépe, než když jsem sem přijela poprvé.)
Na světě nejspíš neexistuje cesta, přes níž nikdy nepřeběhla černá kočka, ale jen v některých zůstanou otisky jejích tlapek.
I hlavu sádrového trpaslíka lze v případě nouze vyspravit plyšovým slonem.
Návod na rychlé ranní probuzení:
1. Uvařte si kávu.
2. Počkejte, až vám do kávy spadne kočka.
3. Vylijte kávu do dřezu.
4. Probuďte se při pronásledování kočky po bytě ve snaze jí otřít tlapičky a zabránit tak tomu, že bude ještě hyperaktivnější než obvykle.
Drápení je podstatné jméno odvozené od slovesa drápit, neboli trápit někoho či něco pomocí drápů.
Skutečnost, že většina koček čas od času jen tak narazí hlavou do zdi, ubírá těm mým na exkluzivitě.
Krystaly ve tvaru japonských bonbónů s agarem rostou jak křížky po funuse a já vyrábím ze svých prstů hluboce zmrazené polotovary tak usilovně, až hrozí, že se stanou jednou ze surovin pro přípravu jahodového koktejlu.
"I proteiny mají hudební vkus," vysvětluje mi ten, který chodí s vílou oblečenou ve žlutém nepromokavém ponču. "Některé se ochotně shromáždí na technopárty, jiné se nechají nalákat jen na smyčcový kvartet. Heavy metal bych jim ale raději nepouštěl."
Možná bych se příště místo míchání roztoků mohla věnovat sestavování vhodného playlistu.
Pseudokaranténa, den nultý:
Celé dopoledne zápasím s larvami, které si (přes striktní zákaz zpěvu) prozpěvují: "Mám malý box a mně na nohy táhne." Brzy jsem však násilím odtržena od stolu plného krevet a s pohřebním výrazem odeslána na výškrab mozku.
Nezbývá než doufat, že mě zachrání má jediná superschopnost, která mi umožňuje zůstat za všech okolností negativní.
Pseudokaranténa, den první:
Jdu fotit město v mlze a málem kvůli tomu zmeškám videohovor se šéfem.
Není dobré stát jednou nohou ve své práci a druhou ve svých snech.
Pseudokaranténa, den druhý:
Vařím tkaničky z tenisek ve směsi jedlé sody a octa a na individuální vycházce se hádám s veverkou.
Pokud by dělání pravopisných chyb bylo jedním ze symptomů nákazy koronavirem, většina národa by už nejspíš byla promořena.
Pseudokaranténa, den třetí:
Cítím se poněkud hypochondricky špatně, za svou nejakutnější obtíž však stále považuji to, že mi dochází kafe.
Některé automobily se dokážou tvářit vyděšeně jako člověk, který právě otevřel pusu u zubaře.
Pseudokaranténa, den čtvrtý:
Při excerebraci je nutné prokázat značnou statečnost, zavírání očí před nebezpečím totiž aktivuje ropuší reflex. Když člověk brečí jen na jedno oko, ani se to nepočítá.
Pseudokaranténa, den pátý:
Mezi zpustlými záhonky předstírám neinformovanost a pozoruji nebe; mraky vypadají jako rybí filé. Nebudu součástí dnešních čísel.
Ze srpna se stal listopad. Zpod hebké mlhy vystupují ostré hrany ledových krystalků a temnou modř pozdního večera protkávají stříbrné nitky deště.
"Nejsem zvyklý na tak dlouhé telefonáty, začalo se mi dělat divně," sdělil mi chlapec poté, co spěšně zavěsil. Mluvili jsme (ó, hrůza!) celou půlhodinu.
Nálev z chameleona se těší velké oblibě.
Jsem frakensteinovská nestvůra s přišitou nohou a vymýšlím katastrofické scénáře na základě významového rozdílu mezi slovy setkávání a shromažďování. Možná bych měla svou fantazii soustředit k sepsání nějakého hororu, třeba toho o tapetách.
Nedaleko půlkilometrové jámy v zemi stojí trafika, která zažívá minimálně tisící den blbec v řadě, a uprostřed geometrického lesa spokojeně pochrupují na mechových polštářích červené muchomůrky v krajkových nočních košilkách.
Když chlapec s pažitkovýma rukama potká dívku s chmelovýma rukama, dostane dívka místo sladkého polibku trpkou pusu.
Koupit nakládaný kopr může být někdy obtížnější než sehnat mražené hlemýždě.
Epidemie pokryla doposud neutrální slovo "čísla" neodstranitelným nánosem nepříjemných asociací. Na druhou stranu sebou teď aspoň necuknu pokaždé, když někde narazím na slovo "statistik".
Nedaleko náměstí, které není dostatečným důvodem, stojí rozbořený pomník hudbě a lásce a ve skalách nad Morií se povalují ztracené prsteny. Vydávám se fotit jezírka s rákosím, každé rákosině však vládne minimálně jeden postarší nudista s pupkem.
Nejdůležitější entomologická publikace nese název Ferda mravenec.
Nastoupit do vlaku EC Hungaria znamená vystavit se riziku čehokoliv - od několikahodinového zpoždění, přes požár lokomotivy a zjevení poltergeista libujícího si v tahání za záchrannou brzdu, až po setkání s průvodčím, který vás rozpláče předstíráním prodeje jízdenek.
V kraji komárů a cyklistů příliš nepečují o automatické mlýny, zato tam však ve velkém pěstují rostliny, jimiž se můžete učichat k smrti. A na uměle vytvořeném ostrůvku tu zprostředkovávají přechod mezi paralelními vesmíry.
"My jsme se o něčem takovém bavili? Vůbec si na to nepamatuji."
"Tak to ses nejspíš právě dívala ve vedlejším vesmíru na platan."
Možná jsem se místo pozorování památných stromů měla přesunout někam, kde jsem nikdy nenechala odejít ty, na nichž záleželo.
Práce s ledkem mě omrzela, mými novými favority jsou selen a molybden. Připravuji proto roztoky solí ve všech barvách duhy, jen abych z nich mohla namíchat tekutinu připomínající vzorek ranní moči.
Krycím názvem pro škvarky je prý slovní spojení "moravské müsli".
Zbavuji se vaflovače, nefunkčního fotoaparátu a miniaturního hasičského auta výměnou za knihy plné insomnie, punkové hudby a absurdních otázek. Dělám definitivní tečku za příběhem, který byl sepsán neuvěřitelně dávno.
Sedíme v parku a nad hlavami nám každou chvíli zahvízdá netopýr.
Vyprávím o krysí žloutence a umlkám uprostřed nedokončené věty; v ústech stále ještě cítím pachuť bláta z tunelu vedoucího na Náplavku.
"Poslouchej... že ty jsi dneska nějaká smutná?" povídá Pan Trnka.
"To se ti jen zdá," odpovím. Taková jsem pořád.
Chtěla bych mu říct, jak moc mě mrzí, že jsem mu vlastně nikdy nedala šanci.
"Možná jsem ti prostě jen nedovedla odpustit, že jsem kvůli tobě dvacátého druhého června roku 2018 zmeškala nejdůležitější telefonát svého života," vysvětlila bych.
Kdyby pochopil, snad by mě to jednou provždy osvobodilo.
Jsem si však dobře vědoma toho, že procházení pozůstalostí vždycky tak trochu oživuje zemřelého, a tak mlčím.
Dlouho mlčím.
"Takhle pozdě večer mají v Lidlu už všechnu zeleninu vyprodanou," řeknu pak.
Všechno by mohlo být jinak, ale není.
Spotřebováváme půl kila tak vzácné komodity, jakou je mouka, k přípravě pokrmu, který by jistě vyvolal nepříjemný záchvat úzkosti v osobách trpících tryptofobií. Místo plánované rozlučkové párty s Ikeou pak bloudíme po městě ve snaze nasbírat dostatek peří na perutě, neseženeme však ani památeční jablečnou limonádu s vlhou.
Na sobotním programu je tradiční podzimní hněv na kukuřici, pronásledování krasového plže v roští a pátrání po původu migranta z čeledi šácholanovitých. Zkoušet si usnadnit cestu se nevyplácí. Většina zkratek končí v trní, pod prudkým kopcem nebo na smetišti.
Ať zamířím kamkoliv, stejně se pokaždé vrátím na pole, kde jsem zakopala nejvíc ze své hořkosti.
Nejspíš proto, abych se konečně naučila uklízet po sobě odpadky.
Smyčka se nepříjemně utahuje a už i zajíci dodržují předepsané rozestupy, snad aby se nepokřížil koronavirus s tularémií.
Některý z pravověrných introvertů vypustil do světa zprávu, že kdyby všichni lidé přestali na měsíc mluvit, epidemie by zcela vymizela.
Páska přes pusu bude rouška 2.0.
V kapse kabátu teď nosím keramickou slepici s ulomenými dolními končetinami, mutantní kaštan a klíč, který nikam nepasuje.
Vraždící sezóna se koná jednou do roka.
Vrápenci připomínají malé kožené hrušky, které nikdy nedozrají. Když totiž takový netopýr uhyne hlavou dolů, zůstane na tom místě viset tak dlouho, než mu uhnijí nohy.
Tuna mouky ještě nikoho nevyléčila, natož pak tuna těstovin.
