Zdají se mi nepřijatelné sny v nesprávný den, nemám však k dispozici kurník, abych jejich význam ověřila.
Dospělost je doba, kdy vědomí, že sníh je studený, zvítězí nad touhou postavit sněhuláka.
Zdají se mi nepřijatelné sny v nesprávný den, nemám však k dispozici kurník, abych jejich význam ověřila.
Dospělost je doba, kdy vědomí, že sníh je studený, zvítězí nad touhou postavit sněhuláka.
Učím se jíst piškoty jako chameleon a s kručením v žaludku sleduji film, v němž se pořád jí.
Dostávám se do potíží proto, že nedostatečně projevuji radost a že úspěchy sděluji pouze mezi řečí. Supi se slétají k mému stolu, jako by tušili, že se dosyta najedí mých dávno mrtvých emocí.
Snažím se identifikovat přízraky minulosti s obličeji zakrytými sádrovými maskami a díky speciální obuvi málem podstoupím elektrolýzu vlastní krve. Musím si dávat pozor na lidi plné energie; berou mým botám smysl života.
I v listopadový mrazivý podvečer venku někdy zpívá slavík.
Dávám si do ucha hrášek, v naději, že mě uchrání před špatnými rozhodnutími, až pozdě si však uvědomím, že mě kdysi nalákal na pizzu s mravenci.
A tak se po předání součástek sama rozpadám šroubek po šroubku, až se proměním v hromadu nepoužitelných sutin.
Stávám se jednou z hlavních příčin nežádoucí mozkovitosti a jen tak tak unikám kouzlu způsobujícímu nutkání tančit po městě s hadříky v ruce.
Potají přebírám tašku s jídlem, které mám zakázáno sníst, a při mytí nádobí s nostalgií vzpomínám na led, kterého jsem se nemusela dotknout.
Brzlíkové týdny nejsou názvem slevové akce v Lidlu, nýbrž způsobem, jak postupně zlikvidovat nervová zakončení v mých prstech.
Po večerech dostávám záhadné telefonáty z budoucnosti a trefuji plže do hlavy salátem. Vypůjčeným přístrojem proměřuji nebezpečnost temného krystalu a na dálku přeji úspěch tajné operaci kuchyňská linka.
Ve vlaku se zpřeházenými vagóny plánuji ze strachu z policie, dětí a davů zmatených spolucestujících zalézt pod sedadlo, tam bych však byla na dosah tlamy vrčícího psiska.
Kolín se ani trochu nesnaží, abych ho měla ráda.
Svatý Martin tentokrát
přinesl sníh
z aquafaby.
Lívance s citrónovým krémem a borůvkami jediným bodnutím příborového nože vraždí mé úmysly týkající se přátelství s mým alternativním já a náhodná setkání v potemnělých uličkách zase mou naději v plán B.
V průběhu dne se tak měním z jednorožce na třešničku a zpět a připravuji toulavé kočičky o většinu nashromážděných hraček.
Možná ze všeho nejtěžší bude opustit svůj pondělní smajlíkový budík.
Prohrávám hry, přestože si mohu sama zvolit karty, a obsluze ve své oblíbené kavárně diagnostikuji zánět dásní a ušní svrab.
Místo drahokamů sbírám barevné kamínky vhodné maximálně pod substrát do květináče a kouzlem přivolávám hrnečku vař připravující nekonečné množství horké čokolády.
Ty největší poklady se totiž občas najdou teprve po návratu domů.
Kvůli tomu, jenž mě zachraňuje před popáleninami od ledu, se dostávám na čím dál tenčí led.
"Když jsem dělala pohovor," vyprávím a ječící mixér mi vytrhává slova z úst, "řekli mi, že budu pěstovat kvasinky. Na to jsem se těšila, protože v kvasinkovém inkubátoru to voní, jako když přijdeš ráno do pekárny, kde do regálu zrovna skládají čerstvě upečené kynuté koláče."
Místo pečení však připravuji jahodové koktejly pro upíry vegetariány a k tomu potřebuji mít po svém boku někoho, kdo se nebojí mlátit kolem sebe kladivem.
Nakonec se netřesu jen z chladu, nýbrž i z předávkování čokoládou, kterou bych si měla odpustit.
Až do večera budou mé vlasy vypovídat o tom, že jsem vrah.