Po třech měsících přijíždím domů. V posteli na mě čekají potápěčské brýle, šnorchl a fialová figurka dinosaura.
Můj zubní kartáček se válí na špinavé podlaze vedle štětky na záchod.
Věděla jsem, že se tu na mě těšili.
Nezbývá mi, než si hrát na Popelku, i když vím, že všechny plesy byly zrušeny.
Žijeme v pohádce, která nikdy neskončí.
Draci, závistivé čarodějnice a zlí černokněžníci budou mít už napořád navrch.
V bývalém areálu nemocnice žijí mezi chátrajícími budovami černožlutá monstra sršící elektřinou a v betonových skružích se líhnou štípající vzpomínky. A já, místo toho, abych věnovala náležitou pozornost významnému citrusu, hledám nejvhodnější úhel pro zachycení zátiší s karoserií a jízdním kolem.
Při pečení zázvorových sušenek bojuji s vtíravými myšlenkami na krabičku od čaje polepenou citáty z knih a se sušenkovým OCD, které se projevuje nutkavou potřebou odvažovat stejně velké kousky těsta a pak je klást na plech v naprosto přesných intervalech, ze strachu, že budou-li o milimetr blíže, slepí se dohromady.
"V tomhle bytě před tebou bydlel králík?" zeptám se, když se chumlám do peřin se vzorem, který lze skládat.
"Myslím, že ano."
"Tak takhle," řeknu, "přesně takhle se z králičích nor stávají medvědí brlohy."
Na sídlišti pravěkých kultur rostou lysohlávky a na nedalekém poli se nachází mateřská školka pro traktory.
("To je jistě záměr," řekneš, "že mají pole hned vedle továrny na traktory. Určitě tam mladé traktory jezdí trénovat předtím, než mohou vyrazit do světa."
Usměju se zpoza svého sýrového sendviče.)
Když člověk rozkousne trnku, je to podobné, jako by si po jazyku rozetřel lžičku jílu. Možná právě proto se tomu tolik bráním; mám ještě v živé paměti, jaké to je, když člověku všechno chutná jako bláto.
V posledních paprscích podzimního slunce se odvážím na chvíli odložit to, co mě tak tíží na ramenou. Obdélníčkový svět je náhle vyplněn hřejivou ovčí vlnou a šedavým, opršelým bodláčím.
"Ovce nemají trpělivost," řekneš po chvíli.
"Ale já ano," odpovím.
Vracím se z práce těsně před začátkem zákazu vycházení a křečovitě svírám formulář s povolením. Čekám, že úderem deváté večerní vyjedou do ulic policejní vozy, vyskáčou z nich strážci zákona a budou legitimovat každého, koho potkají, ale vůbec nic se nezmění.
Doufám, že platí aspoň můj předpoklad, že i úchylové mají v devět večerku.
Kdybych se chtěla zařadit do klubu 27, musím se zabít už dnes.
Zvu zvířata ze safari na oběd a na večeři, podmínkou je pouze to, že musí mít velký čenich nebo dlouhé uši.
Divné stavy mívám tak často, že už to u mě lze považovat za normální stav.
