Čemeřice prý byla po staletí všelékem na duševní nemoci, z čehož pramení rčení "ten potřebuje čemeřici", o někom, kdo se chová jako blázen.
Počet realit se velmi obtížně udržuje na nějakém rozumném množství, protože reality se množí rychleji než králíci.
Maminka recituje: "Máme rádi řasy, co nemají vlasy. Jak šly řasy do školky. Uschlá jak řasa v kropence. První řasí válka. Řasy nebo život.", na stole leží krabička řas wakame na miso polévku a já vymýšlím, které zvíře by si nejvíce pochutnalo na řasách z bazénu.
Svět je zase jednou v harmonii.
Zvířecí výběhy se skryly za pohořím knih s nabíhajícím zpozdným a na vesmírné stezce se hádají obyvatelé odlišných vesmírných těles. Pouštět si videa pávů v mobilní kvalitě místo návštěvy zoo podezřele připomíná vycházku na imaginární tržiště, kde prodávají kulaté melony a zahnuté banany.
K vyluštění dopisu napsaného neviditelným inkoustem nestačí ani spolupráce všech členů týmu biochemické laboratoře, zvlášť v případě, že zmíněné psaní žádné psaní neobsahuje a jde se pouze o tichou upomínku na nesplněné závazky společnosti obchodující s kočičími vousy.
Těžká voda chutná jako jednoprocentní roztok glukózy.
Jsem devonská ryba pokrytá keratinizovanými pláty, a proto do sebe musím leptat otvory kyselinovou salicylovou. K typickému obědu jím pokosenou trávu zalitou dešťovou vodou. Odmítám však konzumovat náhodné dřeviny, a tak udím cheesecake raději jen máselným kouřem.
Když nemáte šampaňské a jahody, pořád ještě můžete použít bílé víno a maliny.
Brouk byl odvezen i s harampádím, nejspíš se zalekl deratizace ulic.
Pravidelné setkávání s podivným člověkem mě nutí vymýšlet hororový příběh o ženě, která na ulici vídá svoji smrt, a když se oteplí a všichni kolemjdoucí odloží zimní svršky, konečně pozná, kdo je ona tajemná postava, a zemře hrůzou.
Jestli se mi něco stane uprostřed léta na ulici Vídeňská, nebude se nikdo moci divit.
Společné torpédo, také známé jako ocelátové torpédo nebo také okovaný elektrický paprsek je druh elektrického paprsku z rodiny Torpedinidae. Jde o domácího mazlíčka snů, zvlášť pokud jste šílený elektrikář.
Výměna detektoru kovů za dvě krabičky s koláčky se protáhne na několik hodin. Chybí jen velmi málo, abych musela nakrmit soupeře sendvičem s velkou porcí nene zálivky.
Za řekou jsem znovu potkala přízrak. A přestože se na mě oči ze štěrbiny mezi rouškou a okrajem bílé čepice dívaly laskavě, srdce se mi téměř zastavilo hrůzou.
Je zároveň výhodou i nevýhodou, že v současnosti takřka není možné identifikovat osobu, která jde proti vám po ulici.
Pod nánosy prachu objevuji seznam záchytných bodů; najednou bych se sama potřebovala něčeho zachytit.
Sometimes I think I have felt everything I'm ever gonna feel. And from here on out, I'm not gonna feel anything new. Just lesser versions of what I've already felt.
Slovo srdcebytí se skloňuje podle vzoru živobytí.
Duchové se nejlépe vyvolávají, když sedíte u virtuálního karetního stolu.
V kolektivním podvědomí lidstva sídlí globální ňuch, který vypadá jako černý huňatý pavouček přátelící se s tyrkysovými houbami. Marabu a marabu hrají spolu na babu a v podchodu mají dostaveníčko dvě fotogenické židle. Papoušci jsou potomci husitů, a proto je jim potřeba zhasnout a sníst jim granule. K hašení požáru, který není vidět, je potřeba použít hasicí přístroj naplněný vodkou.
Občas je velmi obtížné rozhodnout, který nesmysl je ze všech nesmyslů ten nejnesmyslovatější.
Kocour je hodný pejsek a recidivista. Pro deaktivaci jeho zabudovaného jarního sebedestrukčního programu musíme znovu navštívit kamenného slona se dvěma šálami a příliš malou čepicí.
Úzkost vypadá jako velký ošklivý pupínek, který je potřeba vymáčknout obejmutím.
Externí špioni se pokouší získat fotodokumentaci nepořádku na pracovních stolech, aby ji mohli ukazovat svým dětem jako odstrašující případ.
Krasovou činnost v potrubí je třeba okamžitě zarazit - dřív, než to zjistí netopýři nebo ochránci přírody.
Panika pianin je slovní spojení, které by si zasloužilo vlastní báseň.
Přísloví "Březen - za kamna vlezem. Duben - ještě tam budem." získává v letošním roce úplně nový rozměr.
Nesvoboda dnešní doby však nespočívá v nemožnosti cestovat mezi jednotlivými okresy, nýbrž v nemožnosti odpoutat své myšlenky od pandemie, v tom, že každá diskuse nevyhnutelně skončí u narůstajícího počtu nemocných a aktuálních opatření.
Po několika letech permanentního lockdownu budu už jen mňoukat, protože si úplně odvyknu mluvit s lidmi. Možná na tom ale budu ještě dobře, v porovnání s těmi, kteří budou už jen napodobovat zvuk motoru.
Maminka pojídá prací prášek a pak se diví, že každou chvíli vypění.
Úmrtí po požití 3% roztoku peroxidu nebývají časté.
Na to, že je sobota, vstanu překvapivě brzy. Popadnu dva kousky šlehačkové bábovky a potají se vyplížím z domu. O půl hodiny později už otevírám dveře kavárny na nábřeží, kde prý prodávají nejlepší veganskou zmrzlinu ve městě.
"Ještě máme zavřeno," volá na mě obsluha zpoza vitríny s dortíky.
O krok ucouvnu, ale než za mnou zacvaknou dveře, vyřítí se z nich na ulici velký černý pes a radostně poskakuje.
"Dlouho tě neviděla, má radost. Skoro takovou jako já," komentuje počínání Děvčátka z hor Hastrman, který se objeví hned vzápětí, se dvěma papírovými kelímky v rukách. "Otevírají až za hodinu. Musel jsem sbalit servírku, aby mi tohle prodali."
"Co to je?"
"Svařák."
"Svařák?" podivím se. "To není zrovna můj oblíbený snídaňový nápoj."
"Jen si dej, je to zdravý."
Uvelebíme se na palubě lodi, která reziví samým steskem po společnosti. Sedíme na složeném otužilcově ručníku, já, Hastrman a mezi námi velký černý pes, který se mi co chvíli pokouší ukousnout ucho.
Skoro jako by taky věděl, že tahle řeka odplaví všechno.
"Ty jsi s někým dva roky, a za tu dobu jsi mu nikdy neřekla, že ho miluješ?" ptá se Hastrman; snad cítí potřebu pečovat o dušičky, které kdysi polapil.
"No..."
"Tak se na to vyser, to je ztráta času, to musíš cítit hned."
"Možná to ještě není ztracené," řeknu. "Já mám většinu lidí tím raději, čím déle je znám. Tak třeba to ještě přijde."
Když se zpoza kovového zábradlí připlíží zima a obrovským nožem z japonské oceli mi začne odkrajovat prsty, vydáme se uskutečnit záminku naší cesty k řece.
"Labutě, labutě, tváří se nadutě," recituji, zatímco se pokouším přesvědčit syčícího opeřence, že list salátu mu bude určitě chutnat lépe než kousek tvrdého pečiva.
Nakonec si dá říct. Bez bříšek prstů se ale salát porcuje poněkud obtížně.
A zatímco některým z nás nestačí dva roky na to, aby se vyznali ve svých citech, jiní se po roční známosti plánují ženit.
"Přemýšlel jsem nad tím, koho požádám, aby mi šel za svědka," řekne Hastrman. "A uvažuji, že poprosím buď bráchu nebo tebe."
"Mě?" podivím se. Pořád ještě mi není jasné, jakou roli vlastně v Hastrmanově příběhu hraji. "Já ani moc nevím, co má takový svědek za úkol."
"Já taky ne. Byl jsem za život asi jen na dvou svatbách."
"Já tak na čtyřech, možná na pěti. Od jisté chvíle se jim záměrně vyhýbám. Ale čekala bych, že ty budeš na nějaké svatbě každou chvíli, že máš hodně kamarádů..."
"Vždyť já nemám kamarády, já mám hlavně kamarádky. A ty mě zpravidla na svatbu nezvou, protože jsem se všemi něco měl."
"To se mnou taky," pomyslím si. "Jenomže to už je dávno promlčené."
Já jsem totiž nikdy nebyla zamilovaná; byla jsem jen fascinovaná. V tom je ten rozdíl.
"Já bych tě na svou svatbu pozvala," řeknu. "Kdybych se tedy někdy měla vdávat."
Dojdeme až do míst, kde se holýma rukama rozbíjejí cihly ze samého vrcholku věže.
"Ty s sebou ještě pořád taháš ten salát?" zeptá se Hastrman a sebere mi z podpaží hlávku čínského zelí. A zatímco přemýšlí, jak by se dalo vloupat do budovy spolku výtvarných umělců Mánes, mrští ji do bahnité vody pod námi. "Tohle jsi měla udělat ty," řekne.
"Já vím."
Házet salátem a dalšími náhodnými předměty jsem se však pořád ještě nenaučila.
Mám na zádech žaberní oblouky a v hlavě zase o několik neuronů méně. Spolucestující ve vlaku nemají ani roušky, natož respirátor a pijí víno přímo z láhve.
Trochu jim závidím.
K tomu, abych se cítila jako superžena, mi stačí, že za jeden večer zvládnu vynést všechny čtyři druhy odpadu.
