Na oslavě opožděné o pět měsíců přepisuji významy karet zobrazujících dopravní zpravodajství, to abych nemusela s lítostí vzpomínat na růžového králíčka.
Kuchařská show Svařeno se více než vydařila a i nápodoba Turbomoštu byla téměř k nerozeznání od originálu; teď už mě v Brně opravdu nic nedrží.
Měla bych vesmíru poslat objednávku na všechno, co jsem kdy chtěla, jsem však pouze schopná svým největším přáním stavět do cesty elektronické závory.
Sedím v kině s kašlajícím chlapcem a psem, který čas od času nečekaně zaštěká a dvacet minut sleduji záběry toho, jak lidé zvrací. Dnešek je evidentně z nějakého důvodu vhodným dnem k tomu, abych čelila svým fobiím.
"Lidé jsou jako hlavolamy, kterým je třeba porozumět předtím, než je možné je otevřít," řekl Hastrman, když mi předával malý balíček plný frustrace.
Já však neumím řešit ani hlavolamy z kovu, natož ty z masa a kostí.
To, co člověk ve skutečnosti potřebuje zažít o Vánocích, nespočívá ve slavnostní večeři ani v dárcích pod stromečkem, nýbrž v pokousání rozzuřenými uprchlými vakoveverkami, kterým se příliš zalíbila nabytá svoboda, ochutnávání rumových kuliček a šplhání po závěsech.
Bílé zelí jsou ve skutečnosti maskované nudle, které je nutno dodat do polévky zasažené zemětřesením. Hodiny, co ukazují devadesát hodin neboli 5400 minut, jsou dvojnásobnou příčinou mé úzkosti, a dobře ilustrují to, že u nás doma nefunguje nic tak, jak by mělo.
Obskurní vánoční přání už letos nevytvořím, v tom všem chaosu se mi nepodařilo uhlídat, na co se tentokrát dívají rybí oči.
Během poslechu příběhu o chlebu, co potkal chleba s máslem, zkoumám původ kolektivní halucinace s kovovým lenochodem a lituji toho, že jsem nevěnovala více pozornosti výběru vykrajovátek.
Pokud se budu příliš bát lidí, budu zavřena do sušárny; dostanu však s sebou aspoň nějaké cukroví.
Vyrážím na tajnou misi za účelem navrácení smyslu života tlusté knize, kterou nikdy neotevřu, a darování motivačního citátu, který mě přestal motivovat.
Musím jen doufat, že mě neprozradí odstřižky z červené mašle.
Karamel je cukr, co se už neuzdraví, a já se snad nikdy neuzdravím z náklonnosti k tomu, který karamel rozdává.
Odteď se mi pokaždé, když otevřu lednici, nejspíš na chvíli zastaví srdce.
Zbavuji se pětiny svých knih, žádné další se však vzdát nedovedu. Stále ještě lpím na věcech; a možná i na životě.
Nový kluk o mně neví vůbec nic, a jenom já mu prý ukážu, kdo jsem nebo nejsem. Nový kluk má však také jeden podstatný nedostatek - že není.
Myši se chytají jako Popelky na lep, protože se ze samé touhy po čokoládě s vysokým obsahem kakaa mění v moly, a já si opět pochutnávám na příběhu o pochoutkovém salátu.
Dostávám dvojitou dávku cukru, abych odlákala depku, jejíž účast na mém životě je pod hrozbou pokuty zakázána.
Ve dvou se to lépe táhne, takový druh pomoci, který bych potřebovala, však požadovat nemohu, a už vůbec ne po tom, který mi pomoc naivně nabízí.
Možná, že kdybych snědla víc chlebíčků a vypila víc piva, věděla bych toho o životě alespoň o trochu víc.
Svět zešedl.
Zmrzačila jsem dvě rostliny a ustřihla si patnáct centimetrů vlasů. Dalo by se říct, že stříhat vlasy sama sobě nůžkami na papír a bez pořádného hřebenu není nejmoudřejší; jen díky tomu je však nejspíš má kůže stále vcelku.
Přestože jsem se pokusila uposlechnout rady ve znění "Don't freak out.", bylo by přeci jen asi lepší jít do práce s papírovou taškou přes hlavu.
Potkali jsme se mezi dveřmi a mluvili o skvrnách od černého čaje, které se nedají vyprat. Zdálo se mi, že se ti ještě nechce odcházet.
"Půjdeš se mnou zítra na procházku?" zeptal ses.
"Samozřejmě," odpověděla jsem a doufala, že ta otázka byla myšlena přesně tak, jak jsem ji pochopila.
---
Automat s plyšáky nás přivítá jako staré známé. Zamávám mu beze strachu a obezřetnosti, přesvědčená o tom, že tohle místo už ke mně navždycky bude přívětivé.
A to je chyba.
Tam, kde bych čekala zimu, je téměř horko, a z míst, kde jsem se plánovala ukrýt před mrazem, vane podivný chlad. Odpolední prezentace vědeckých poznatků musí ustoupit fotbalu, aspoň jednomu poločasu, to je prý kompromis.
Poslouchám vyprávění těch, kdo byli pilnější a měli větší štěstí než já, a místo obvyklého zájmu a nadšení pociťuji čím dál větší otupělost.
Jako bych snad podvědomě tušila, co přijde.
Jakmile písmenka a obrázky konečně přestanou skotačit po bílé zdi a odeberou se k polednímu spánku, dojdu si vyzvednout další dávku kofeinu, abych také neusnula.
Když se vrátím k ostatním, zjišťuji, že Cassidy, který ví vždycky všechno, který zná tajemství věrnostních kartiček do supermarketu i příčiny kontaminace některých počítačových klávesnic, si právě dobírá Zálesáka kvůli nějaké dívce.
Zálesák se potutelně usmívá - a nebrání se ničemu, co je řečeno.
Nejraději bych hned zase vyskočila od stolu a utekla do sychravého zimního počasí, mám ale pocit, že všechny moje svaly už navždycky zkameněly.
K obědu dostávám jiné jídlo, než jsem si objednala, protože zvednout ruku je nad moje síly.
Nakonec na tom ale ani nezáleží, stejně příliš nevnímám, co jím.
Nejspíš bych si ani nevšimla, kdybych náhodou rozkousala i své vlastní srdce, co mi pod tíhou těch slov spadlo do talíře.
---
Na výlet vyrážíme tentokrát v plném počtu; a je to tak dobře.
Loudáš se jako poslední a snažíš se co nejlépe zachytit jablka pokrytá třpytivou námrazou. Když se k tobě pokusím přiblížit, odpovíš několika slovy a pak mlčíš.
Fotografovaný objekt umisťuješ vždycky do středu.
Já jdu zatím ve svých vlastních stopách a každým svým dalším krokem vymazávám obrysy toho dne, který jsem si v posledním roce tolikrát přehrála ve vzpomínkách. Na každé vyhlídce a u každé odbočky si vybavuji, o čem jsme na tom místě mluvili, a všechna ta slova postupně obaluji do dnešního velkoformátového ticha a házím za sebe přes rameno.
Vím, že musím co nejrychleji z podrážek ošoupat naději, do které jsem tu loni omylem šlápla.
A přesto, když se vrátíme do tepla, ti nabídnu horkou čokoládu z termosky, kterou jsem pro tebe skoro celý den nosila na zádech.
Překvapí mě, že už stihla vychladnout.
---
Sedím na prostředním sedadle, utiskovaná z obou stran, a po tvářích mi tečou slzy.
"Ponúknem ti vreckovku?" zeptá se mě kolegyně.
"Ne, díky, já mám svoje," odpovím, otřu si nos kapesníkem a snažím se nevzlykat příliš nahlas.
O pár vteřin později vykřikne jeden z našich dohlížitelů překvapením nad nečekaným vývojem jakéhosi důležitého utkání. Všichni se lekneme a řeč se pak na dlouho stočí k fotbalu.
Mě však nezajímá, kdo nakonec vyhraje a jestli to bude zasloužené, příliš bolestivě si totiž uvědomuji svou vlastní prohru.
Cokoliv, co v životě dostanu, si ode mě osud dřív nebo později vezme zase zpět.
Zeptá-li se mě někdo, jestli ještě žiju, odpovím, že jsem nejspíš právě začala umírat.
Krčím se ve tmě a zimě pod okny, v nichž se stále svítí, jen aby tajný Mikuláš zůstal tajným Mikulášem, pozdně večerní diskuse o smyslu života, vesmíru a tak vůbec však moje plány zhatí.
Slib mlčení si musím vyžádat pouze slovy, na úplatky už mi sladkosti nezbývají.
Ráno si obléknu kouzelné šaty, které jsem zakoupila místo kartiček s čísly a podměrečného ježka, žádný magický efekt však nemají.
Snad kromě toho, že nečekaně dobře chrání před zimou.
Při pořizování důkazů o tom, že také někdy opouštíme laboratoř, provedu alespoň terénní výzkum chování cílového subjektu, výsledky však nejsou příliš jednoznačné.
Tajný Mikuláš by k sobě potřeboval anděla, ten už je však pravděpodobně zaměstnán úplně jinde.
