Ručička na obřím ciferníku se pootočila o dvě stě deset stupňů a světla už dávno přestalo přibývat. Mezi temnějícími stíny se nenajde dost prostoru pro romantická gesta, nastal čas strašidelných, tísnivých příběhů. Tentokrát jsem to já, kdo se chvěje.
Procházet se parkem, ve kterém číslo devadesát sedm neznamená javor klen, mi nedělá dobře na duši; je to jako podívat se na hodiny, co ve čtvrt na deset ukazují půl čtvrté a osm minut.
Jsem odvedena ke zdi, kde jsem kdysi neprokázala dostatečnou odvahu, prý se mám stydět. Odvahu však člověk může prokázat jen ve chvíli, kdy mu na něčem záleží. A já mám pod nehty stále ještě zaražené ostny z plodů kaštanovníku.
("Nemám jedlé kaštany moc ráda," řeknu.
"Já ano. Občas je doma pečeme," řekneš.
Nemám je ráda, protože se jim nedá věřit. Vykládají si přání po svém.)
Ještě štěstí, že leckterá hořkost se dá zajíst oříškovými lázeňskými oplatkami.
Pod pískovcovou skalou tančí stromy svůj nekonečný tanec. V mírném vánku pohybují větvemi tak ladně, až mám pocit, že se dívám na vlnící se mořskou hladinu. Už se nedivím, že občas někoho zláká do těch vln skočit.
("Neříkej mi, že jsme se spolu ještě nebyli podívat na sekvojovec," podivíš se.
"Nebyli. To jsi tam šel nejspíš s někým jiným," odpovím.
Tak dlouho jsme spolu, a přesto tě neznám lépe, než když jsem sem přijela poprvé.)
Na světě nejspíš neexistuje cesta, přes níž nikdy nepřeběhla černá kočka, ale jen v některých zůstanou otisky jejích tlapek.
I hlavu sádrového trpaslíka lze v případě nouze vyspravit plyšovým slonem.