Mobil mi vytrvale mění slovní spojení "stěr z nosohltanu" na "stěr z nosorožce". Půlku večera se směju představě, jak zakuklená odběrová sestra přijde s vatovou tyčinku k nosorožci a začne ho šimrat na zádech. Možná to však souvisí i s tím, že jsem včera kvůli přípravě italského rizota otevřela láhev vína.
Od ztráty další mozkové tkáně mě zachrání skutečnost, že nevlastním cestovní pas.
Ideální telefonát prý trvá do patnácti vteřin. Snad proto, že v patnácti vteřinách vám nikdo nepokládá otázky, na něž není snadné odpovědět.
"Mám pocit, jako bych se neustále prohrabávala nějakými obaly ve snaze dobrat se podstaty," řeknu. "Ale vzhledem k tomu, jak dlouho to celé trvá, se začínám bát, že žádná podstata není, že jsou jen ty obaly."
Intuice mě zradila, znovu. A když není možné věřit intuici, není možné věřit ničemu.
Hledání spřízněné duše je náročná disciplína.
Jedinou možností, jak zabránit někomu, aby vás opustil, je opustit ho dřív.
Ručička na obřím ciferníku se pootočila o dvě stě deset stupňů a světla už dávno přestalo přibývat. Mezi temnějícími stíny se nenajde dost prostoru pro romantická gesta, nastal čas strašidelných, tísnivých příběhů. Tentokrát jsem to já, kdo se chvěje.
Procházet se parkem, ve kterém číslo devadesát sedm neznamená javor klen, mi nedělá dobře na duši; je to jako podívat se na hodiny, co ve čtvrt na deset ukazují půl čtvrté a osm minut.
Jsem odvedena ke zdi, kde jsem kdysi neprokázala dostatečnou odvahu, prý se mám stydět. Odvahu však člověk může prokázat jen ve chvíli, kdy mu na něčem záleží. A já mám pod nehty stále ještě zaražené ostny z plodů kaštanovníku.
("Nemám jedlé kaštany moc ráda," řeknu.
"Já ano. Občas je doma pečeme," řekneš.
Nemám je ráda, protože se jim nedá věřit. Vykládají si přání po svém.)
Ještě štěstí, že leckterá hořkost se dá zajíst oříškovými lázeňskými oplatkami.
Pod pískovcovou skalou tančí stromy svůj nekonečný tanec. V mírném vánku pohybují větvemi tak ladně, až mám pocit, že se dívám na vlnící se mořskou hladinu. Už se nedivím, že občas někoho zláká do těch vln skočit.
("Neříkej mi, že jsme se spolu ještě nebyli podívat na sekvojovec," podivíš se.
"Nebyli. To jsi tam šel nejspíš s někým jiným," odpovím.
Tak dlouho jsme spolu, a přesto tě neznám lépe, než když jsem sem přijela poprvé.)
Na světě nejspíš neexistuje cesta, přes níž nikdy nepřeběhla černá kočka, ale jen v některých zůstanou otisky jejích tlapek.
I hlavu sádrového trpaslíka lze v případě nouze vyspravit plyšovým slonem.
Návod na rychlé ranní probuzení:
1. Uvařte si kávu.
2. Počkejte, až vám do kávy spadne kočka.
3. Vylijte kávu do dřezu.
4. Probuďte se při pronásledování kočky po bytě ve snaze jí otřít tlapičky a zabránit tak tomu, že bude ještě hyperaktivnější než obvykle.
Drápení je podstatné jméno odvozené od slovesa drápit, neboli trápit někoho či něco pomocí drápů.
Skutečnost, že většina koček čas od času jen tak narazí hlavou do zdi, ubírá těm mým na exkluzivitě.
Krystaly ve tvaru japonských bonbónů s agarem rostou jak křížky po funuse a já vyrábím ze svých prstů hluboce zmrazené polotovary tak usilovně, až hrozí, že se stanou jednou ze surovin pro přípravu jahodového koktejlu.
"I proteiny mají hudební vkus," vysvětluje mi ten, který chodí s vílou oblečenou ve žlutém nepromokavém ponču. "Některé se ochotně shromáždí na technopárty, jiné se nechají nalákat jen na smyčcový kvartet. Heavy metal bych jim ale raději nepouštěl."
Možná bych se příště místo míchání roztoků mohla věnovat sestavování vhodného playlistu.
Pseudokaranténa, den nultý:
Celé dopoledne zápasím s larvami, které si (přes striktní zákaz zpěvu) prozpěvují: "Mám malý box a mně na nohy táhne." Brzy jsem však násilím odtržena od stolu plného krevet a s pohřebním výrazem odeslána na výškrab mozku.
Nezbývá než doufat, že mě zachrání má jediná superschopnost, která mi umožňuje zůstat za všech okolností negativní.
Pseudokaranténa, den první:
Jdu fotit město v mlze a málem kvůli tomu zmeškám videohovor se šéfem.
Není dobré stát jednou nohou ve své práci a druhou ve svých snech.
Pseudokaranténa, den druhý:
Vařím tkaničky z tenisek ve směsi jedlé sody a octa a na individuální vycházce se hádám s veverkou.
Pokud by dělání pravopisných chyb bylo jedním ze symptomů nákazy koronavirem, většina národa by už nejspíš byla promořena.
Pseudokaranténa, den třetí:
Cítím se poněkud hypochondricky špatně, za svou nejakutnější obtíž však stále považuji to, že mi dochází kafe.
Některé automobily se dokážou tvářit vyděšeně jako člověk, který právě otevřel pusu u zubaře.
Pseudokaranténa, den čtvrtý:
Při excerebraci je nutné prokázat značnou statečnost, zavírání očí před nebezpečím totiž aktivuje ropuší reflex. Když člověk brečí jen na jedno oko, ani se to nepočítá.
Pseudokaranténa, den pátý:
Mezi zpustlými záhonky předstírám neinformovanost a pozoruji nebe; mraky vypadají jako rybí filé. Nebudu součástí dnešních čísel.
